[RP|Cech] Semper Fidelis

[Poutnik]

Ze zápisků Kristiána Akkonského

Zima 25. Toru, 287. roku

Mé srdce se rmoutí, neb jsem již drahnou dobu neměl to potěšení potkat sličnou lady Lucianu z rodu Kareldů. Naplňují mě obavy, zda se jí nedostalo nějaké újmy z rukou temného lorda de Aloriniel. Pokaždé, když uléhám na lůžko, prosím Helma, aby mou paní ochraňoval.

Na jiné myšlenky mne na nějaký čas přivedl Haerin Morden, můj starý přítel a bojovník Helmův, jenž na dlouhý čas ustoupil ze světla veřejného dění. Nyní je však zpět a s ním přichází i nová síla do pomyslných Helmových paží na této zemi. Společně s Eržikou jsme mu zaopatřili nezbytné vybavení a já doufám, že co nevidět příjme svatý kříž, či alespoň rozšíří řady Semper Fidelis.

Opačný dopad na mé rozpoložení měla událost, jež se mi dnes přihodila v cypronském dole. Z udusané zeminy vystoupil podivný magický vír, či snad portál, z něhož na mě začal promlouvat zastřený, avšak lidsky znějící hlas. Neřekl toho mnoho, avšak hovořil tak úpěnlivě, až mne na okamžik bodlo u srdce. Identifikoval se jako kněz Jondaly a žádal, abych jej vysvobodil ze zajetí, kam jej uvrhli démoni. Projely mnou pochybnosti, neboť se mohlo jednat o léčku, a proto jsem se pokusil vyzvědět o něm co nejvíce. Byl stále skoupý na slovo, nicméně mou podezřívavost přiživil už jen tím, že mi slíbil mocný artefakt, jen když mu pomohu. Definitivně se pak pohřbil vyjevením způsobu, jimž měl být osvobozen. „Jeden život musí být vykoupen jiným,“ tak pravil a já hned poznal, že nehovořím s ctnostným mužem víry, ale s někým, kdo se neštítí použít nečistých rituálů. Důrazně jsem tedy odmítl jeho prosbu.

Následné události nelze dobře popsat, jelikož já sám nevím, co se vlastně přihodilo. Z portálu se začalo ozývat hrozivé hřmění a on sám se začal vřít - bylo hned jasné, že je zle. Padl jsem na kolena a žádal pána svatého kříže, aby mi pomohl a zničil temnou magii, jež naplňovala ovzduší. Když jsem oči znovu otevřel, portál byl pryč, avšak vtíravý pocit přítomnosti temnoty zcela nezmizel. Z hromady hlíny, která zůstala opodál po mé dřívější práci, začali povstávat nemrtví bojovníci. Chopil jsem se ihned zbraně a s Helmovým jménem na rtech je poslal k zemi. Poté jsem rychle přistoupil k prokleté hornině a nahrnul ji všechnu do rozžhavené výhně, stojící nedaleko. Sykot, jenž se poté ozval, mě bude pronásledovat ještě dlouho.