[RP|Cech] Semper Fidelis

[Valerie]

Poznámky sepsaný nad pivem
a doplněný děsivejma ilustracema nejrůznějších výjevů

Zima 25.Novu, 288.roku

Nevim, odkud sem vzala ten šílený nápad kopat tunel pod řekou, ale nikomu bych to nedoporučovala. Z povrchu to vypadá, že by přes tu říčku kamenem dohodil, ale se smyslem pro orientaci na tom asi nejsem zrovna nejlíp, musela sem to asi vzít nějakou delší cestou.. a tak tedy ani nevím, jak dlouho to trvalo, vím jen, že takhle pod vodou je skála pěkně pevná a tvrdá, což je štěstí v neštěstí..

.. a ještě k tomu takovej flák cesty, fuj.

Kdyby to byla měkčí hornina, určitě by se na mě s mým štěstím někde v prostředku vyvalila shora voda - a že utíkat celou tu cestu zpátky by mi jistě trvalo dýl, než těmhle zuřivejm proudům. Ani si nedokážu představit, jestli by mě to spíš utopilo, nebo rozdrtilo - v tom úzkym koridoru, co sem vykopala - o stěny a o strop..

.. ale každá smysluplná práce někdy končí

- krom kovařiny samozřejmě, to je jen nikdy nekončící trápení v dolech, zuřivý mlácení do zběsile pekelnejch šutráků, horký tělo vlnící se u žhnoucí výhně, kdy v místnosti je na padnutí a venku zas dostáváte zimnici, protože po tom žáru, co se vám dostane pod kůži už vám prostě nikdy neni tak úplně teplo, dokud zas nestojíte u tý rozžhavený potvory, nemlátíte kladivem do oslepující záře kovu, co se chvěje mezi uhlíkama a říká si o pořádný opracování.. a takhle den za dnem.
No ale to sem odbočila a proč to vlastně řikám - páč jak z toho stropu na mě kapala ta vysrážená voda a já si řikala, kdy už to nebude jen vysrážená, tak sem si vzpomněla na tu moji výheň a hned se mi zastesklo a taky - jestli to má prasknout, tak nemusím bejt u všeho a radši si budu doma hovět u výhně a popíjet, kouřit tabák a vůbec.. tak sem se šla teda najíst dom a rovnou vzala nějaký ty prkýnka, kladívko a hřebíky a provaz, že se to možná bude hodit a ještě k tomu spacák, kouzelný dryáky, kousek masovýho koláče od muže z kuchyně a pár dalších věcí, který sem nakonec ani nevyužila, ale hřál mě ten pocit, že kdyby něco, tak je mám u sebe v torně. No ale pak už byl čas jít, nějak asi nevědomky sem se tomu vyhybala, že třeba až se vrátim tam k řece tak tam budou děsivý katastrofy kdy voda prosakuje skrz palisádu do osady a stráže tam zmateně pobíhaj po kolena ve vodě s těma svejma nablejskanejma zbrojema a nerozhodně svíraj v ruce zbraně nebo s nima mávaj nad hlavou v zoufalý snaze bojovat proti neporazitelnýmu nepříteli a já se jen skovávám v lese a chytám se za hlavu, co se to zas u Helma stalo.
Ale bylo to dobrý, stráže na věžích, snad si ani nevšimly, že tam vedle nich hloubim díru velkou jak isharská hlavní brána, pot ze mě teče a těžce oddechuju jako vždycky, když se dostanu do kontaktu s šutrákama.
Rozhodně ale, jak sem řikala..

..každá práce má svůj konec.

A ostatně i tenhle pergamen už brzo bude popsanej až do konce a já sem ani neřekla, jak to vlastně dopadlo, natož nějaký kritický závěry a vyhodnocení a veliký oslavy vítězství člověka nad mlčící hmotou.
No a tak sem teda udělala z těch prkýnek a hřebíků žebřík - Eržika by na mě byla pyšná, ale možná by se bála po něm nahoru vylízt - a protože už zeshora nic nekapalo, začla sem mlátit směrem vzhůru, což bylo ještě těžší než to kopání po rovince doteď a nakonec už se na mě valila jen hlína, no vypadala sem jak prase, ale zas lepší než bejt čistá a po krk ve vodě a tak už brzo začlo shora zářit slunce a já si říkala, kde se to asi objevim, jestli někde ve Vilhelmovicích u elfího lazaretu, tak to si tam leda můžu rovnou ustlat..

..ale naštěstí to bylo dobrý.

A tak sem se mohla pokochat pohledem na pořádný hradby a věže - no, ne že bych se v první chvíli nelekla, že sem na nějakým zapomenutym místě pod isharskejma hradbama, ale všechno nasvědčovalo tomu, že sem to vážně dokázala..

..a pořádnej průzkum to potvrdil.

A aby nikdo nebyl na pochybách, že sem tam skutečně byla, tak i na boj došlo, zuřivý divousové se na mě hnali, jak kdybych jim vlezla do revíru a hned přikvačilo i pár nemrtváků od východní nebo buhvíjaký-vlastně-cypronský brány..

..a vzduchem brzo lítaly kosti nemrtváků a cáry namodralejch potvoráků..

..a u Helma, nejradši bych je ztrestala všechny, ale to už se na mě hnali další kosťáci a tentokrát i s kušema a lukama a vzadu ještě nějakej podivnej kostlivák, co by vypadal jak malomocnej, kdyby měl na sobě ještě aspoň kousek masa, ale zato podivně klapal čelistí, skoro jako by i chtěl mumlat děsivý formulky, ale místo toho to jen dělalo v nepravidelnym rytmu "klapp-klap-klaaaap" a zběsile začínal mávat pařátem nad hlavou, až mu prstama protejkaly opalizující zelenkavý prameny čehosi hnusivýho, o čem možná ani on sám nevěděl, co to je vlastně zač.

No byl už zkrátka čas jít..

..úprkem bych to tak úplně nenazvala, ale naštěstí se jim za mnou po mym žebříku zrovna dvakrát nechtělo, zespoda to skoro vypadalo, jako by se nad tou dírou radili, co se mnou, jestli má vrchní ošklivák ukázat dolů prstem a vytvořit nějakou kouli hnusu, co se za mnou povalí tunelem na druhou stranu, tak to bych radši neriskovala a tak sem si šla zase po svejch, protože moje část práce tam prozatim skončila a to už budou muset nastoupit jiný kádři, co ukážou posuňkujícímu ošklivákovi cestu na věčnej odpočinek, pokud je to vůbec možný. A pak se zas spolu můžem o něčem bavit, protože já du spát, už mi jde z toho piva stejně ruka šejdrem.

podškrábnuta
Valerie