[RP|Cech] Semper Fidelis

[Poutnik]

Ze zápisků Kristiána Akkonského

Zima 27. Toru, 289. roku

Je to teprve potřetí od dob, kam až má paměť sahá, kdy jsem nezamířil pro odpovědi do chrámu, nýbrž k velkému džbánu vína. Někteří říkají, že bych se měl nadýmat pýchou, avšak já cítím jen hořkost a stud.

Je tomu již více než týden, co jsem byl zpraven o velkém turnaji, chystaném rodem Kareldů. Přiznávám, od té chvíle jsem nemyslel na nic jiného. Očekával jsem epické klání, přehlídku ctnostní, schopností a mravů, jimž se právem v naší společnosti říká rytířské. Věnoval jsem přípravě na onu událost mnoho času, a to nemluvím jen o nezbytných záležitostech vybavení a tréninku, ale i těm, které by leckdo nazval podružnými.

Přemluvil jsem Richarda, aby se ujal funkce herolda, dokonce jsem vyvěsil anonci jen proto, aby byla v případě jeho absence přítomna náhrada. Měl jsem v úmyslu obnovit tradici související s oslovením dam před samotným tjostem, přemítal jsem nad květnatými frázemi, výrazy dvorské etikety. Vše přišlo v niveč…

Když jsem před začátkem samotného klání dorazil k nově vystavěnému kolbišti, naskytl se mi pohled, jenž mne přinutil zpochybnit můj vlastní zrak. Orkové, ta bezbožná zvěř ze severní pevnosti, se volně procházeli po půdě turnaje, ba co víc, bylo jim dovoleno se ho zúčastnit! Tím zjištěním jsem byl natolik ohromen, že mi téměř unikl další pohoršující fakt - proti obrněným válečníkům měly nastoupit i ženy. Na mou čest, kdybych se svým podpisem již čtyřden předem k účasti nezavázal, pobídl bych Balduina a z té frašky okamžitě odjel. Takto však mi nezbývalo než polknout hořké sousto a zůstat. Mezi diváky jsem zahlédl jakéhosi neznámého obrněnce v modré plátové zbroji, avšak právě stav jeho okrasného brnění přítomným napověděl, že nejde o válečníka.

Samotnou organizaci jsem nucen označit přinejmenším za pochybnou. Systém bojů byl stanoven takříkajíc za pochodu, k pravidlům nepadlo téměř ani slovo. Dle dříve vyřčených informací měly být k dispozici dřevce, leč já sám jsem si ho byl nucen vypůjčit od velitele Lothara, jinak bych zřejmě musel používat pěstí. Po nekonečných chvílích čekání byl zvolen vyřazovací styl turnaje, za což nemohu než děkovat Helmovi, neboť jsem se tak vyhnul jak bezectnému střetu se slabou ženou, tak bídnému bití zvířete, kterým by nade vší pochybnost byla srážka s orkem. Ti všichni vypadli ještě v prvním kole, což bezpochyby prokázalo, kde je jejich místo. Kopí jsem tedy zkřížil jen s Taranelem, Irethem a obávaným Galahadem. Pravda, zvítězil jsem, ale jaké to bylo vítězství? Sic jsem narazil jen na statečné bojovníky, přítomnost jiných zcela pošpinila celé klání. Odměna pro vítěze, nekvalitní lesknoucí se brnění, zcela odrážela povahu celé události.

Tato skutečnost by mne jistě k poháru vína nedohnala, za to nelze připisovat zásluhy nikomu jinému, než lady Lucianě. Byla to ona, svrchovaná pořadatelka turnaje, kdož pošpinil čest mou, Galahadovu i všech dobrých mužů, již poctili kareldské klání svou účastí. Nutila statečné bojovníky stanout proti nehodným protivníkům, znectila slavnou tradici turnajů, účastníky i svůj rod. Znectila mě. Nemohu uvěřit, že jde o to samou vznešenou dámu, pro niž jsem nakoupil obrovskou kytici květů; pro niž jsem opatřil neobyčejný meč, který měla starostka Tereza opatřit magickými vlastnostmi. To lady Lucianu jsem chtěl požádat, abych v jejím jméně vstoupil na kolbiště a vydobyl pro ni vítězství. Jak jsem byl pomýlen, jak hloupý jsem byl, že jsem se nechal zlákat pozlátkem. City bojovníka oslabují, to jsem si již připomněl, snad mě tato zkušenost zase o něco posílí. Kéž by to tak nepřipomínalo situaci s Mialee…