[RP|Cech] Semper Fidelis

[Poutnik]

Ze zápisků Kristiána Akkonského

Zima 30. Novu, 289. roku

Včerejšího odpoledne mne vyhledala lady Lathia. Zjevila se před vývěskou Arcana, kde jsem prodléval, a po jistých počátečních peripetiích, které raději nebudu rozebírat, jsem byl požádán o rozhovor v soukromí. Zamířili jsme tedy do nedalekého hostince, stojícího pár kroků od řeky. Nebyl jsem si zcela jist, zda se v něm žena jejího postavení nebude cítit nepříjemně - ukázalo se, že opak byl pravdou. Avšak nepředbíhejme. Usadili jsme se hned u dveří – nebylo by přeci vhodné, abychom se skrývali v koutě – a zapředli hovor, jenž byl, mírně řečeno, plný překvapení.

Prvním tématem bylo proběhnuvší klání v Kareldu. Očekával jsem, že mi budou vytčeny důrazné protesty vůči porušování tradic, ovšem nestalo se tak. Lady Lathia naopak sdílí rozhořčení některých účastníků a požádala mne, abych se jim jménem jejím i jejího rodu omluvil. Nadhodila též možnost uspořádání nového turnaje, samozřejmě s rozumným časovým odstupem, organizovaným s úctou ke starobylým zvyklostem a bontonu.

Jakmile byla tato ne zcela příjemná záležitost vyřízena, konverzace se rozběhla nenuceným směrem. Padlo několikero slov o cypronském konfliktu, poměrech v Kareldu i o vztazích k rodu de Aloriniel, zajímavější nicméně byla část osobnější, ve které se mi lady Lathia svěřila s některými úseky své minulosti. Vyprávěla o povaze svého výcviku, zaměřeného na smrtící techniky, jichž dle mého názoru využívají snad jen námezdní zabijáci, zmínila se též o službách, které pro svůj rod vykonávala a vykonává, a zaznělo nemálo zajímavých myšlenek i názorů, dávajících dohromady poutavý obrázek o této šlechtičně – vyzvědačce.

Pakliže jsem byl během celého dialogu poněkud nesvůj, pak je na vině bezpochyby rozporuplnost Lathiiny osobnosti. Neměl jsem nejmenší ponětí – a stále nemám – jakým způsobem k ní hovořit. Dvorně, jako s vznešenou dámou modré krve, či jako s životem zocelenou a mnohými bitvami kalenou válečnicí? Její rysy, gesta, postoj, dokonce i vlasy vypovídají ve prospěch druhé varianty, avšak když jsem se jí zahleděl do očí, cítil jsem, že v ní stále přebývá velký díl měkké feminity. Při pohledu do nich náš společný čas ubýval stejně jako víno, třpytící se ve stále lehčích pohárech. Jen neochotně jsem toho dne odcházel z taverny.

Mám se však na pozoru, nesmím zapomenout, nakolik nebezpečnou ji její nadání, schopnosti a zkušenosti činí.