[RP|Cech] Semper Fidelis

[Poutnik]

Ze zápisků Kristiána Akkonského

Zima 31. Toru, 291. roku

Události k zaznamenání se mi k dnešku poněkud nahromadily, pročež budu stručný. Prvně je třeba zmínit preventivní výpad proti nemrtvým, jenž měla vést Inara, aby tak napravila své dřívější nerozvážné činy. Lze říci, že byla úspěšná a situace se tak naštěstí poněkud uklidnila. Brennan s Cornwerthem rovněž připravili seznam materiálu, potřebný k pokročení stavebních prací. Farmářovy požadavky považuji za rozumné a bude jim v nejbližší době vyhověno, avšak nároky stavitele považuji za špatný vtip. Jak jinak si také vykládat 900 kusů kamene na schodiště a pec? Kdybych takovou horu vyskládal na sebe, nepojmulo by jí tucet velkých skladů. Proto také hodlám tuto záležitost prozatím ignorovat. Jestli se Valerie usmyslí jinak, bude to jen její rozhodnutí.



Mé hypotetické úvahy o uspořádání turnaje nabyly konkrétních podob. Najal jsem chudého žakéře, z něhož se pod mým vedením až překvapivě rychle stal vynikající herold, jenž bude celé klání uvádět. Lady Lathiu, kterou jsem měl po mnoha měsících opět to potěšení spatřit, jsem při příležitosti jednoho krátkého hovoru požádal, zda by její rod nemohl věnovat nevyužité turnajové dřevce, přeživší boje na kareldském kolbišti. Taktéž jsem vyslovil žádost o zapůjčení několika snadno ovladatelných koní pro nemajetné bojovníky, kteří by se nemohli dostavit s vlastním ořem. A konečně jsem také vyjevil záměr zakoupit válečného koně z jejich vlastního chovu, za účelem jeho zařazení mezi ceny pro vítěze. Těmto řádkům však musím přiznat, že spíše než na řeči jsem se během našeho dialogu soustředil na její hluboké, smutné oči, jež jsem tak dlouze postrádal.

Více prostoru bych měl věnovat aktuálním událostem. Při jedné ze svých patrol ve městě, přesněji na západním mostu, jsem narazil na zkrvavené tělo ženy v stříbřitém, vyumělkovaném brnění. Poblíž nebyl nikdo, než její kůň – při pohledu na něj jsem nemohl nevzpomenout na nebohého Balduina – a proto jsem ihned přispěchal zjistit, zda je ještě naživu. Tiché sténání bylo dostatečným důkazem, tudíž jsem jí vnutil léčivý lektvar, sňal hrudní pancíř, ovázal rány a přehodil si ji přes koně, abych ji mohl dopravit do lazaretu. Ranhojička Tara s ní pořídila, co mohla. Zranění nebyla i přes značnou ztrátu krve příliš vážná, pročež jsem se ji pokusil přivést k vědomí a vyslechnout. Přes rty ji však vyšlo jen jediné: Helm vás všechny zničí. V ten moment jsem ona slova přičítal deliriu, avšak nyní, poučen pozdějšími událostmi, je přičítám spíše jejímu pokroucenému smyslu pro víru a zakalenému rozumu.

Když znovu upadla do bezesného, neklidného spánku, všiml jsem si jejího náhrdelníku, do jehož medailonu byla vytepána ocelová rukavice se znakem oka, jeden ze symbolů Helma. Má ostražitost tím zjištěním značně polevila, dokonce jsem nechal k lazaretu přistavit stráž, aby dbala o její bezpečí. Další zvláštní znamení, nalezené na jejím těle, vyvolalo však spíše otázky, než další příval důvěry. Bylo to podivné bílé tetování, táhnoucí se dotyčné dámě dolů po líci až kam jsem se ho odvážil sledovat. Upokojen přítomností stráže jsem se šel poradit se svými lidmi o původu toho nevšedního znamení. Když jsem později spojil všechny střípky dohromady, vyšel mi příběh o následnících Svatého kříže, již se za dávných časů vypravili do severních oblastí šířit víru. Vznikla tam prý kasta Helmových bojovníků - které bych za jiných okolností mohl pravděpodobně nazvat svými druhy - jež se honosila podobným tetováním, nicméně v jiných barvách. Nyní usuzuji, že misionáři byli postiženi Bolestí, která ovlivnila jejich myšlení a víru. Jak jinak si totiž vysvětlit následující události?

Když jsem se vracel do špitálu, následován Inarou, dorazivší během mého vyšetřování, zhlédl jsem následující scénu: Ona žena, mylně považována za spojence, srazila vojáka, strážícího její spánek, surově ze schodů. V tom momentu mi ještě nedošla vážnost celé situace a pokoušel jsem se jí přesvědčit, aby se v zájmu svého zdraví vrátila na lože. Po několika marných pokusech o její uchlácholení tasila meč, a když jsem neustoupil, napadla mě. Po rychlém sledu událostí, o němž nemohu vypovědět, neboť si ho přesně nevybavuji, jsem ji donutil odložit zbraň a vykázal ji z města. Odejmuté vybavení ji mělo být vráceno za podmínek, že se nechá eskortovat na západ, avšak trvala na opačném směru, a to s podivuhodným nezájmem o vlastní život. Nakonec jsem tedy povolil, nicméně část jejího vybavení byla zkonfiskována alespoň do té doby, než se navrátí, podá patřičné vysvětlení a v neposlední řadě požádá o odpuštění.

Do té doby je jí vstup do Cyprony zapovězen. Pokud bude zákaz porušen, moji muži jsou instruování zaútočit. V případě že se plánuje z východních oblastí vrátit do své domoviny, jiná cesta ji nezbývá, a lze se tedy snadno domýšlet, že nás brzy opět navštíví. Pakliže dorazí s nepřátelskými úmysly, bude třeba odložit milosrdenství stranou a učinit, co je třeba.