[RP|Cech] Semper Fidelis

[Poutnik]

Ze zápisků Kristiána Akkonského

Jaro 2. Novu, 292. roku

Tyto řádky jsou poselstvím šílence, neboť jsem přesvědčen, že jsem přišel o rozum.

Sám již nevím, co je skutečnost a co nikoliv, začnu tedy od začátku. Spor s podivou ženou z minulého záznamu se vyostřil. Ovlivnila mé vlastní muže natolik, že porušili přímý rozkaz a nechali ji pohybovat se po městě. Obávám se, že podobné chování mezi svými vojáky nemohu trpět a viník, či spíše viníci, budou muset za svou zradu tvrdě zaplatit. Když se mi k této skutečnosti doznala, viditelně však zcela bez jakéhokoli pocitu viny, začala se mi vařit krev a div jsem nesáhl po zbrani. Dříve však, než mohla má zlost převážit, zaznělo z Cyprony volání do zbraně.

Nemrtví napadli město a Helm ví, že jich byli celé stovky. Vrcholem jejich nekonečných armád byl ohromný golem, jehož síla spočívala v silné magii a neuvěřitelné moci regenerace. Boj byl ukrutný a trval velmi dlouho, po pravdě ani netuším, proč se nakonec zcela sám obrátil v prach.

Na vyprázdněné bojiště poté přiklusala ona zavrženíhodná dáma. Došlo mezi námi ke krátkému střetu názoru, jenž ukončil až její výkřik, označující mě za zloděje. Podobnou urážku jsem, zvláštně před svými muži, nemohl strpět. Jakmile padla k zemi, nechal jsem ji svázat a odvést za hradby. Nastal dlouhý výslech, na němž se podíleli všichni zúčastnění, a nebyl ničím jiným než utrpením. Lží a kličky se valily z jejích úst takovým tempem, že i ti, co ji zpočátku byli spíše nakloněni, očarováni jejím kouzelným vzhledem, postupně měnili názor. Přišla řeč i na záležitosti víry, kde se naplno projevilo její odpadlické nazírání na náboženství. Nakonec bylo rozhodnuto, že bude uvězněna v isharském žáláři, kde měla vyčkat dalšího dějství. Vyžádala si na mně rozhovor mezi čtyřma očima, což jsem váhavě přijal. Pokud by však kdokoli očekával, že se bude kát, spletl by se. Odmítala odpovídat na otázky a trvala na tom, že jest prorokem Helmovým a přišla nám ku pomoci. Má těžce zkoušená trpělivost nakonec nalezla znovu svého konce a já odešel. Než jsem však stihl vystoupat po schodech, zastavil mě Tibauld, přicházející zkontrolovat vězně. Zatímco jsme navázali rozhovor, kacířka si v cele sáhla na život. Naše neumělé pokusy o ošetření selhaly a její duše se rozplynula.

Zamířil jsem do chrámu utříbit si myšlenky, neboť bylo skutečně o čem přemýšlet. Za nějaký čas, mohly to být minuty i hodiny, se ke mně kdosi připojil. Tehdy jsem přišel o rozum. Do domu mého Pána vkročila totiž ta samá žena, jež si ten samý den sáhla v šatlavě na život. Přestavila se stejným jménem, honosila se stejnou zbrojí, dokonce měla i totožné tetování. Avšak osobnost, ta byla jiná. Nevím teď, čemu věřit: Pomátl jsem se? Jde o černou magii? Byl to všechno jen sen? Zkoušíš mě, ó Helme?