Ve stínu Jediného

[Tali]

Kroky Prorokovy, část druhá

Na ostrov zavítal nový den. Ospalá atmosféra tichého rána pozvolna opouštěla chladné prostory skromných murthoyských domů a stoupala po zatažené obloze, kde splynula s temnými oblaky. Drobné náměstíčko ve středu osady ožilo vysokými, v kůži zachumlanými postavami seveřanů, již se v očekávání shromáždili kolem obrovské hranice, o jejímž účelu nemohl nikdo pochybovat. Dav zašuměl, když se volným prostranstvím začaly rozléhat těžké kroky oddílu ozbrojenců, táhnoucích bezvládné tělo Prorokovo vstříc jeho osudu. Stěží by kdo v tom zlomeném starci, zbitém k nepoznání, poznal hrdého muže, jenž předchozího dne tak plamenně hovořil k okolním zástupům. Jen ten zastřený zrak, hledící do studnice nekonečna, připomínal skutečnost, že očistným plamenům bude čelit ten, jehož zvou Prorokem. Snad ani nebyl při vědomí, když jej přivazovali ke kůlu, a stejně apatický zůstal i k dýmu, stoupajícímu z nejspodnějších pater vatry. Teprve zářící jiskry, stoupající jako duše unikající z těla k nebesům, vyprostily jeho mysl z hlubokého spánku a dodaly mu energii k posledním slovům: „Den bez oné tekutiny a poznáte sami, kterak jste pomýlení!“ V následujících minutách, kdy oheň začal stravovat tělesnou schránku nebohého mučedníka, rezonovala tato slova v hlavách každého z přihlížejících a zasela sémě pochybností, jež měla již brzy vyklíčit.

Následující den nepřivítalo tiché mručení spáčů, majících před zraky další hodiny a hodiny tvrdé dřiny a zápasu o živobytí s nemilosrdnou přírodou, ale překvapené výkřiky těch, kdož zapochybovali o moci Jedinečného a nepozřeli spásný nápoj, který jim před věky seslal. Zmatení osadníci vybíhali před své domy s výrazy nejčistšího překvapení, vždyť nikdo z nich doopravdy nevěřil, že by byl vzbuzen něčím jiným, než devastujícím úderem Bolesti. Padali koleny do sněhu, křičíc své otázky k obloze či k sobě navzájem, a bojovali vnitřní boje o své těžce zkoušené duše. Jeden z nich, starý kovář jménem Damien, hlasitě bušil do dveří ještě spících domů volaje, že bůh je mrtev. Místo odpovědi se mu však dostalo jen šípu, jenž mu přistál hluboko mezi lopatkami. Mnozí z těch, kdo tekutinu přijali, se chopil zbraně a vystoupil proti svým bratřím, hájíc víru v Linse-Sargu.

Tak tedy započala bratrovražedná bitva, kde každý byl již předem poražen, neb namířil ostří proti bližnímu. Když byla prolita krev, unikl život z těla někoho, po jehož boku strávili celý svůj dosavadní život a bojovali společný zápas o přežití v nekonečném mrazu ostrova. V murthoyských ulicích se vršili ranění i mrtví, nebe potemnělo salvami letících šípů a duté zvuky boje se ozývaly i ze samotných stavení. Údery kovu o kov se nesly osadou ještě dlouhé hodiny, kdy někteří z vesničanů už dávno odhodili své zbraně, šokovaně hleděli na to strašné krveprolití, a zoufale bloumali svou domovinou, dokud je ve jménu své víry neskolil někdo z agresorů.

Početnější skupina těch, kdož zavrhli Jediného, nakonec rozehnala šiky věrných. Kdo nepadl ranou meče či šípu, unikl do divočiny, kde hledal spásu a úkryt. A když už nebylo na koho obrátit zbraně, zamířili rebelové do svatostánku starého náboženství, do hor, do Enklávy. Vtrhli na svatou půdu a obrátili svůj hněv proti převorovi a neozbrojeným dívkám, jež byly zaslíbeny Linse-Sargovi a jejichž osudem bylo vyplout společně s Nesmrtelnými z ostrova a nalézt věčnou blaženost ve společnosti Pána. Svatý muž ani nestihl pozdvihnout ruku k obraně, než byl roztrhán zdivočelým davem. Zkrvavené čepele se poté obrátily proti Poznamenaným a zohyzdily jejich stářím nedotčené tváře. Když zůstala na živu už jen poslední z nich, strhla si v zoufalém gestu z krku stříbrný amulet, symbol svého postavení, a ze strachem sevřeného hrdla vyklouzlo naléhavé zvolání: „Vzdávám se své víry!“

Na Taliiny tmavohnědé kadeře dopadly první drobné vločky, předzvěst další noční sněhové bouře. Odrazily poslední paprsky světla, němého vyslance umírajícího slunce, načež roztály pod náporem žáru, sálajícího z doutnajících trosek, posledních zbytků kdysi skvostné Enklávy – místu, kde Poznamenané vyrůstaly, jež jim bylo zapovězeno opustit a kde měly setrvat až do toho dne, kdy si jejich přítomnosti vyžádal Jediný. Dívka se smutně rozhlédla po okolním kraji, zalévajícím se neprostupnou severskou tmou. A právě tato temnota způsobila, že již nikdo neviděl magický portál, otvírající se ve vzdálených lesích.