Manawydan.eu
Pozdě večer toho dne jsem se posadila k teplu ohně v našem srubu a rozbalila dar od královny zabalený v šátku z červeného sametu. Byla to skutečně překrásná práce dávných elfích řemeslníků, zlatý, jemně tepaný náramek, posázený kolem dokola diamanty. Skutečný královský klenot. Opatrně jsem jej vzala do rukou a prohlížela si ho v jemné záři plápolajících plamenů, zatímco jsem mimoděk vzpomínala na události toho dne, který byl, dle mého názoru, doposud nejvýznamnějším dnem celé této proklaté války…
…
Psal se den osmnáctého Toru, třístého třicátého pátého roku. Den, který změnil běh celé války a zapsal se do srdcí těch, kteří v ní bojovali, jako nejšťastnější den v celé historii elfího národa. Den, kdy se k nám navrátila královna Galeath. Už několik měsíců zpět jsme s Ismian‘em a ostatními probírali možnosti Shunnarova lektvaru, který jsme získali při vyjednávání se správcem města Isharu, Horianem Vorenem. Podle našich nadějí nám měl lektvar pomoci v boji proti Valahessë a pomoci nám ji zničit, nebo vyléčit její posedlost a navrátit nám naši milovanou královnu. Víc, než v cokoliv na světě jsem doufala právě v to druhé. A právě před čtyřmi dny dostal náš plán určitou podobu.
Byl to Ismian‘, který mi jako první navrhl využít lektvarem potřísněný šíp k tomu, abychom se Valahessë alespoň na kratičkou chvíli pokusili ochromit a tento krátký okamžik využít k tomu, abychom do těla paní Eldamaru vpravili zbytek lektvaru. A pro tento úkol mě nenapadl nikdo jiný, než Agiris, nejlepší lovec celého tábora, zkušený válečník a muž, o němž jsem věděla, že si zachová chladnou hlavu tváří v tvář kruté paní Eldamaru. Promluvila jsem si s ním o našem plánu a zdálo se, že jej zaujal a souhlasí s jeho provedením. Zatímco jsme probírali detaily, vyšel z velitelského stanu Ismian‘.
„Jste tu oba, výborně,“ přikývl. „Vidím, že tě Calwen už seznámila s našimi úmysly. Chtěl bych náš plán provést ještě dnes. Vezmete s sebou i nové rekruty z tábora, ať dnes konečně poznají, jaké to je, čelit Valahessë a nemrtvým od Eldamaru na vlastní kůži. Svolej své muže, Agirisi. Calwen vás dnes povede a vše vám vysvětlí.“
…
Nejsem velký řečník a upřímně jsem pochybovala i o svých velitelských dovednostech, jelikož jsem sama dodnes neprojevila žádné zvláštní bojové schopnosti. Přesto jsem doufala, že jsem se svého úkolu zhostila dobře, protože na výsledku mi velmi záleželo. Už dávno jsem slíbila sama sobě, že své selhání při pokusu o záchranu své tety vykoupím úspěchem při záchraně královny. Už když jsme se blížili k lesům, obklopujícím naše starobylé město, jsem cítila tlak, doléhající na mě ze všech stran. Rozhlédla jsem se po ostatních a trochu se uklidnila. Agiris a Spiritea, mí dva dobří přátelé, byli zkušenými bojovníky, na které jsem se mohla i v takové situaci spolehnout a svou pouhou přítomností mi dodávali jistotu. Kousek za námi pochodovali dva mladí rekruti, Sarrisa a Tersivan, kteří se přidali k řadám Quendë teprve nedávno, ale podle Agirisových slov to byli nadějní členové jeho družiny, doprovázení mladým, ale již zkušeným bojovníkem Talathosem. A někde za námi, ukryta ve stínech stromů, nás následovala Ismian’ova stará přítelkyně z východu, jejíž jméno nikdo z nás neznal, ačkoli Ismian‘ ji sám nazýval Rhunarwen. Zamyšleně jsem se podívala na Agirise, kterému se u pasu pohupoval šíp, s hrotem pečlivě zabaleným do jemné látky tak, aby pečlivě chránila ostří pokryté hustou tekutinou Shunnarova lektvaru. Jen jeden šíp, bude to stačit? Ale lektvaru nebylo nazbyt…
Už v první chvíli, kdy jsme vstoupili za hranice lesa, se na nás z jeho stínů vyřítili nemrtví. Střetli jsme se s nimi a úspěšně čelili jejich hordám. A pak… se zjevila ona. Na svém černém koni, sama oděna v černém. Čarodějnice bez vkusu, jak s oblibou říkávala Spiritea. Během okamžiku les zaplavila její kouzla, mocná a ničivá, která nás donutila ustoupit a stáhnout se do bezpečí. Ale její snahy, jako by se míjely účinkem. Jako by se nás, přes všechna svá kouzla, nepokoušela zabít, jen odehnat ze svého území. A ve chvíli, kdy jsme opustili les, ustaly i útoky nemrtvých.
„Královno, slyšíš mě? Nepřišli jsme s tebou bojovat, chtěli jsme si promluvit!“ zavolala jsem směrem k lesu, leč odpovědi jsem se nedočkala.
Takto to pokračovalo dlouhé chvíle, téměř hodinu jsme se pokoušeli proniknout do lesa, ale pokaždé nás donutila k ústupu. Ale nikdo z nás nebyl vážněji zraněn a ona stále neodpovídala na mé volání. Až při jednom z útoků se objevila. S rychlostí, že nestačil nikdo z nás zareagovat, projela kolem nás a vlnou své magie mě strhla s sebou hlouběji do lesa, za své řady stínů, daleko mimo dosah mých přátel. Tam, na samé hranici závoje bolesti, se zastavila a pustila mě.
„Chtěla sis promluvit, tak mluv! Co ode mě chceš?“ zvolala na mě zvláštním, jakoby kovovým hlasem.
Otřesená jsem se pomalu zvedla ze země. Při pohledu na obávanou Valahessë jsem dostávala strach, ale věděla jsem, že teď nemohu ustoupit. A její dosavadní chování mi dodávalo jistou naději… „Přišli jsme, abychom ti pomohli, královno. Kdysi jsi bývala vládkyní našeho lidu. Skutečná královna Eldamaru, dovol nám, abychom…“
„Hloupá elfko, nejsem žádná vaše královna a nepotřebuji vaši pomoc!“ vyštěkla královna. Přesto nepohnula ani prstem, aby se mě zbavila, a stíny za jejími zády zůstávaly netečné.
„Nevěřím, že v tobě nezůstalo nic z tvého starého já. Nechceš s námi bojovat, nechceš nám ublížit. Bojuj s tím, královno! Pomoz nám a my pomůžeme tobě!“
Na kratičký okamžik, jakoby se celá postava Valahessë proměnila, její postava se shrbila a do tváře jí pronikl vyděšený, bezmocný výraz. „Pomozte mi,“ zašeptala vyděšeným, nezřetelným hlasem. Pak se znovu napřímila a hlasem stejně ostrým, jako dříve řekla. „Jsi pošetilá, když si myslíš, že své královně můžeš pomoci. Odejdi! Nebo na tebe pošlu své miláčky!“
Vědoma si toho, že tváří v tvář Valahessë jsem bezmocná, odešla jsem skrze les plný stínů za svými přáteli. Našla jsem je bojující u skal se skupinku nemrtvých. „Calwen, jsi v pořádku. Tak rád tě vidím,“ zvolal Agiris při pohledu na mě. S mírným úsměvem jsem kývla na souhlas a zavolala na ně. „Musíme ustoupit, mluvila jsem s královnou.“
Po krátkém boji jsme se vymanili ze sevření nemrtvých a ustoupili z lesa. „Mluvila jsem s královnou,“ řekla jsem opět ostatním, když jsme se zastavili. „Ne s Valahessë, ale s Galeath. Ona tam stále je, vnímá nás a snaží se nám pomoci. Musíme ji zachránit.“
„Věděla jsem, že ty černý hadry nemůže nosit z vlastní vůle,“ pronesla s úsměvem Spiritea. „Něco s tím podniknem.“
V tu chvíli se královna objevila před námi. Zadívala se na nás ze svého koně a pak se obrátila do lesa. Ostatní se rozeběhli za ní. Viděla jsem, jak si Agiris z opasku strhává šíp namočený v lektvaru a připravuje ho na tětivu. Chtěla jsem se rozeběhnout za nimi, ale vedena náhlým popudem jsem se místo toho otočila. Byla tam. Seděla na svém koni a nehnutě se dívala na mě.
„Bojuj s tím, královno,“ promluvila jsem tiše a dívala se na ni.
V tu chvíli proletěl vzduchem šíp a zasáhl královnu do stehna. Jen jsem se rychle ohlédla a uviděla Agirise, jak sklání svůj luk. Královna vztekle zavyla a začala kolem sebe sršet kouzly. Tentokráte jsme měli velké štěstí, že nikoho z nás nezasáhla. A pak se najednou skácela z koně a její tělo se začalo třást. Odzátkovala jsem lahvičku s lektvarem, seslala na sebe ochranné kouzlo, v rychlosti se pomodlila ke všem bohům o trochu štěstí a rozeběhla jsem se ke královně. Sklonila jsem se k jejímu tělu a do hrdla ji násilím nalila zbytek Shunnarova lektvaru. Pak jsem se rychle skrze bouři kouzel vzdálila z jejího dosahu. Ostatní už přiběhli k nám a s nachystanými luky sledovali dění. Jen jsem jim rukou naznačila, aby sklonili zbraně a čekali jsme, co bude dál. Královnino tělo s sebou zmítalo na zemi a kolem ní svévolně poletovala magie ve smrtících výbojích. Vše trvalo několik dlouhých okamžiků. A pak… se její tělo vzepjalo a pohltil jej magický plamen, který ji v okamžiku spálil na popel…
…
„A je po všem,“ prohlásila Spiritea. „To je skutečný konec Nevkusné čarodějnice.“
S nevěřícím výrazem jsem přišla blíže k místu, kde se před chvílí ještě zmítalo královnino tělo. Na zemi ležela jen malá hromádka sirného prachu. Takhle to přece nemohlo skončit, ne po tom všem. Agiris ke mně přišel blíže a položil mi ruku na rameno. „Spal tu síru, pro jistotu,“ řekl tiše.
Se smutným výrazem v očích jsem přikývla a sklonila se k hromádce síry. Zašeptala jsem zaklínadlo a na konci mého prstu se objevila drobná jiskřička. Navzdory okolnostem jsem se při pohledu na tu drobnou jiskru usmála. „Jiskřička naděje,“ zašeptala jsem si sama pro sebe a přiložila prst k hromádce síry.
Ta okamžitě vzplála jasným plamenem. Jasnějším, než mohla ta drobná hromádka kdy udělat. Rychle jsem ustoupila a s ostatními očekávala, co bude následovat. Plamen po chvíli dosáhl výšky člověka a pak se zbarvil do nachova. A z něj vystoupila… Nemohla jsem uvěřit svým očím. Byla to královna, ale ne Valahessë. Galeath! S konejšivým úsměvem na rtech vystoupila z plamenů a postavila se před nás. Její vlasy už nebyly černé, ale zářily barvou stříbra, tak jako vlasy jejího syna. Při pohledu na její šaty, které hrály jasně růžovými barvami se ke mně Spiritea naklonila a zašeptala. „Tak přece má nějaký vkus.“
Královna se po nás rozhlédla, pak pohlédla na mě, její úsměv se rozšířil, přistoupila ke mně a objala mě. „Děkuji ti Calwen. Věděla jsem, že ve mně neztratíš víru,“ po chvíli odstoupila a promluvila. „Děkuji i vám, za to, co jste dnes dokázali. Byla jsem dlouho vystavena vlivům bolesti, a ač jsem si matně uvědomovala, co se kolem mne děje, nemohla jsem své činy ovlivnit. Musela jsem vám způsobit mnoho utrpení. Jsem ráda, že jsem konečně volná a mohu se vrátit ke svému lidu a pomoci vám ukončit tuto nesmyslnou a krutou válku.“
„Mrzí mě, že po tak náročné bitvě vás musím požádat ještě jednou, abyste riskovali své životy, ale teď, když jsem volná, je zapotřebí udělat ještě něco. Na východ od elfího dolu leží krypta. V jejich útrobách je místnost se třemi rudými kruhy na podlaze. Tuto místnost musíte najít. V ní musíte zvolit dva ze tří kruhů a vyslovit heslo, které vám otevře portál k ukrytému pokladu elfího národu, magickým zbraním stvořeným pro boj s nemrtvými. Tyto zbraně jsou dost mocné, aby nám pomohly jednou provždy ukončit válku a navrátit se domů. Ale mějte se na pozoru, neotevírejte truhlu, v níž jsou zbraně uloženy, jsou chráněny silnou magií a jen člen královského rodu ji může otevřít. Prosím, pospěšte si. Teď, když jsem byla osvobozena, nezůstanou ukryty dlouho. Heslo k otevření portálu zní, Mela, poldora.“
…
Mela, poldora.
Láska a přátelství.
Tato slova nám měla otevřít cestu k získání artefaktů, které jsme potřebovali pro poražení zla, skrývajícího se v útrobách Eldamaru. Tato slova nám měla otevřít bránu do naší domoviny. Známe však jejich skutečný význam? Cesta podzemními chodbami krypty byla namáhavá a vyčerpávající, ale zkouška, která nám měla otevřít portál k ukrytým artefaktům, se ukázala být mnohem obtížnější, než všechny stvůry, které jsme doposud v útrobách krypty potkali. Když jsme konečně našli místnost, kde na podlaze byly vyryty tři magické kruhy tvořící vrcholy trojúhelníku a my jsme měli vybrat dva z nich a v jejich středu odříkat tato slova, abychom otevřeli portál. Jediným vodítkem však byly dvě kostry, které ležely ve středech dvou ze tří kruhů. Jen kostry… a slova „mela, poldora“.
„Co si o tom myslíte?“ zeptala se Spiritea, zatímco jsme zkoumali kruhy a Talathos objevoval svým osobitým způsobem pasti, rozprostřené po obvodu místnosti.
„Myslím, že ti dva, co tu byli před námi, neměli s těmi dvěma kruhy štěstí“ odpověděla jsem na to a Agiris za mými zády přikývl. „ Myslím si to samé, takže kombinace těchto svou kruhů nám vypadává. Máme šanci jedna ku jedné. Co si o tom myslíš, Calwen? Teď bychom potřebovali tvou moudrost.“
„Skutečně nevím“ zamyšleně jsem hleděla na kruhy a urputně jsem v nich hledala nějaké vodítko.
„Prostě to zkusíme,“ navrhla Spiritea. „Je nás tu dost, abychom se ubránili jakémukoli strážci, který by se na nás mohl vrhnout. Co se nám může stát? Oni byli jen dva,“ ukázala na dvě hromádky kostí.
„Nejsem si jistá,“ zavrtěla jsem hlavou, ale nic lepšího mě stále nenapadalo.
„Uvidíme,“ ukázala Spiritea na Sarrisu. „Já se postavím do prostředního a vyslovím slovo Mela, ty jdi doleva a vyslovíš Poldora. Ostatní se připravte. Můžem? Fajn.“
Takhle to probíhalo několik bezútěšných pokusů stále dokola. Jediné naše štěstí bylo skutečně v počtech, protože tak jsme byli schopni odrážet strážce, kteří se na nás neustále vrhali. Přišlo mi trochu ironické takto plýtvat vzácnými slovy a nepřemýšlet nad jejich významem. Přišlo mi hloupé se slovy láska a přátelství na rtech náhodně pokoušet štěstí a zabíjet vše, co se na nás pak vrhne.
Mela, Poldora.
Láska a přátelství.
Začala jsem přemýšlet nad významem těchto slov. Byla to právě láska k našim předkům a tradicím, která nám ukázala cestu až sem a přátelství mezi námi, které nám umožnilo se této cesty držet. Bez jednoho, nebo druhého bychom se sem nikdy nedostali. Podívala jsem se na dvě kostry ležící v kruzích. Kdo z nich cítil lásku a kdo přátelství? Ne. Ti dva, kteří sem přišli dávno před námi, znali správné kruhy, ale neznali správný význam slov, která jim měla otevřít cestu dál. Tak, jako my. Láska a přátelství, ta slova patřila neodmyslitelně k sobě a jedno bez druhého nemohla existovat.
„Počkejte,“ zvedla jsem ruku, když jsme se chystali k dalšímu pokusu. „Myslím, že už vím, jak dál. Láska a přátelství patří k sobě, musíme je vyslovit obě, ne každé zvlášť. Oni dělali stejnou chybu,“ ukázala jsem na kostry. „Spir, postav se tam,“ ukázala jsem na pravý kruh a sama se postavila doprostřed levého. „A pamatuj, obě.“ S úsměvem jsem se podívala na Spir a pronesla formuli. „Mela, poldora.“ Spiritea se na mě podívala s podobným úsměvem, pak se vzpřímila a hrdě vyslovila ta nesmrtelná slova:
„Kowa Bunga.“
S užaslým výrazem jsem si začala připravovat kouzlo ještě dřív, než Spiritea zavřela oči a chystala se vyslovit formuli, ještě dřív, než se ze třetího kruhu opět vynořil netvor. Zemní živel. Seslala jsem kouzlo dřív, než si stačil všimnout někoho jiného a strhla jeho pozornost na sebe. Ještě že jsou tak hloupí a pomalí, jinak by dokázali způsobit mnohem větší škody. Jak se živel jednou soustředil na mne, nebral ostatní členy výpravy v potaz a já se soustředila jen na to, abych se udržela z dosahu jeho smrtících rukou. Po několika nekonečných minutách tvor padl a já se udýchaně opřela o zeď.
„Co teď?“ zeptal se Agiris.
S kyselým výrazem ve tváři a desítkami slov, které se zjevovaly v mé mysli a jen pramálo měly společného s láskou a přátelstvím, jsem se obrátila na Spiriteu. „Zkusíme to znovu. A tentokrát bez toho tvého Kowa Bunga.“
…
Návrat do tábora byl skutečně triumfální. Nejen, že jsme zachránili královnu našeho lidu, ale navíc jsme se vrátili s artefakty, které nám měly významně pomoci v boji proti armádám nemrtvých, které se skrývaly v Eldamaru, nyní bez podpory své temné královny Valahessë. Když Talathos postavil truhlu s artefakty před ernila Elessara a Ismiana u velitelského stanu, promluvil k nám ernil. „Vedli jste si výtečně. Dokázali jste něco, co by nesvedlo mnoho jiných. S těmito artefakty povedeme útok na Eldamar a jednou provždy dobudeme zpět naši domovinu. Každý z vás si vyberte zbraň, která nejvíce odpovídá jeho zvykům a dovednostem. Vy jste artefakty přinesli, vy je ponesete do boje. Ale mějte se na pozoru, zbraně jsou stvořeny pouze pro boj s nemrtvými, pokud svou zbraní zabijete cokoliv, co nebylo stvořeno černou magií, zbraň vysaje život z vás samých.“ Usmál se. „Nyní si jděte odpočinout, mí hrdinové. Calwen? Matka by s tebou chtěla mluvit.“
…
„Má královno?,“ usmála jsem se a sklonila hlavu při pohledu na ženu, kvůli jejíž záchraně jsme dnes riskovali své životy.
„Calwen,“ usmála se královna a pokynula směrem k židli před sebou. „Chtěla jsem ti poděkovat, dnes jsi prokázala velkou odvahu a riskovala jsi život, ne, abys mne zničila, ale abys mne zachránila, leč o kolik těžší tento úkol byl. Díky tobě jsem znovu mohla vidět svého syna.“ Vytáhla ze stolu malý předmět, zabalený v rudém, sametovém šátku. „Přijmi, prosím, jako důkaz mého vděku, tento malý dárek. Je to starý šperk naší královské linie a já bych byla ráda, kdyby sis jej vzala ty.“ S úsměvem posunula balíček po desce stolu směrem ke mně.
„Já…“ překvapeně jsem zamrkala. Něco takového jsem skutečně neočekávala. Pomalu jsem vzala balíček do ruky a položila prsty na jemnou, sametovou látku, rozbalit jej jsem však v tu chvíli nedokázala. Ale při pohledu do královniných očí jsem pochopila, že takovou poctu nemohu odmítnout. „Bude mi ctí… má královno,“ usmála jsem se a děkovně se uklonila.
„Než odejdeš, je tu něco, co bych ti chtěla říct…“
…
Se zamyšleným výrazem ve tváři jsem pečlivě zabalila náramek zpět do sametového šátku. Jednoho dne se snad budu cítit hodna toho, jej nosit, ale dnes… Byl to skutečně neuvěřitelný den a v tuto chvíli se všem zdálo, že konec války je na dosah ruky a s návratem královny Galeath ke svému lidu jsme schopni všeho na světě. Ale mě stále v hlavě zněla slova, která mi královna při našem rozhovoru řekla. Musí existovat jiný způsob. Pokud jsme královnu zachránili jen proto, aby se za nás znovu obětovala, nejsme hodni toho, Eldamar osvobodit. Najdeme jiné řešení.
Vešla jsem do ložnice a potichu, abych nevzbudila Ismian’a, jsem uložila šperk do nočního stolku. Byl to skutečně neuvěřitelný den. Pobaveně jsem se usmála.
„Kowa Bunga? Já bych tě…“
…
Psal se den osmnáctého Toru, třístého třicátého pátého roku. Den, který změnil běh celé války a zapsal se do srdcí těch, kteří v ní bojovali, jako nejšťastnější den v celé historii elfího národa. Den, kdy se k nám navrátila královna Galeath. Už několik měsíců zpět jsme s Ismian‘em a ostatními probírali možnosti Shunnarova lektvaru, který jsme získali při vyjednávání se správcem města Isharu, Horianem Vorenem. Podle našich nadějí nám měl lektvar pomoci v boji proti Valahessë a pomoci nám ji zničit, nebo vyléčit její posedlost a navrátit nám naši milovanou královnu. Víc, než v cokoliv na světě jsem doufala právě v to druhé. A právě před čtyřmi dny dostal náš plán určitou podobu.
Byl to Ismian‘, který mi jako první navrhl využít lektvarem potřísněný šíp k tomu, abychom se Valahessë alespoň na kratičkou chvíli pokusili ochromit a tento krátký okamžik využít k tomu, abychom do těla paní Eldamaru vpravili zbytek lektvaru. A pro tento úkol mě nenapadl nikdo jiný, než Agiris, nejlepší lovec celého tábora, zkušený válečník a muž, o němž jsem věděla, že si zachová chladnou hlavu tváří v tvář kruté paní Eldamaru. Promluvila jsem si s ním o našem plánu a zdálo se, že jej zaujal a souhlasí s jeho provedením. Zatímco jsme probírali detaily, vyšel z velitelského stanu Ismian‘.
„Jste tu oba, výborně,“ přikývl. „Vidím, že tě Calwen už seznámila s našimi úmysly. Chtěl bych náš plán provést ještě dnes. Vezmete s sebou i nové rekruty z tábora, ať dnes konečně poznají, jaké to je, čelit Valahessë a nemrtvým od Eldamaru na vlastní kůži. Svolej své muže, Agirisi. Calwen vás dnes povede a vše vám vysvětlí.“
…
Nejsem velký řečník a upřímně jsem pochybovala i o svých velitelských dovednostech, jelikož jsem sama dodnes neprojevila žádné zvláštní bojové schopnosti. Přesto jsem doufala, že jsem se svého úkolu zhostila dobře, protože na výsledku mi velmi záleželo. Už dávno jsem slíbila sama sobě, že své selhání při pokusu o záchranu své tety vykoupím úspěchem při záchraně královny. Už když jsme se blížili k lesům, obklopujícím naše starobylé město, jsem cítila tlak, doléhající na mě ze všech stran. Rozhlédla jsem se po ostatních a trochu se uklidnila. Agiris a Spiritea, mí dva dobří přátelé, byli zkušenými bojovníky, na které jsem se mohla i v takové situaci spolehnout a svou pouhou přítomností mi dodávali jistotu. Kousek za námi pochodovali dva mladí rekruti, Sarrisa a Tersivan, kteří se přidali k řadám Quendë teprve nedávno, ale podle Agirisových slov to byli nadějní členové jeho družiny, doprovázení mladým, ale již zkušeným bojovníkem Talathosem. A někde za námi, ukryta ve stínech stromů, nás následovala Ismian’ova stará přítelkyně z východu, jejíž jméno nikdo z nás neznal, ačkoli Ismian‘ ji sám nazýval Rhunarwen. Zamyšleně jsem se podívala na Agirise, kterému se u pasu pohupoval šíp, s hrotem pečlivě zabaleným do jemné látky tak, aby pečlivě chránila ostří pokryté hustou tekutinou Shunnarova lektvaru. Jen jeden šíp, bude to stačit? Ale lektvaru nebylo nazbyt…
Už v první chvíli, kdy jsme vstoupili za hranice lesa, se na nás z jeho stínů vyřítili nemrtví. Střetli jsme se s nimi a úspěšně čelili jejich hordám. A pak… se zjevila ona. Na svém černém koni, sama oděna v černém. Čarodějnice bez vkusu, jak s oblibou říkávala Spiritea. Během okamžiku les zaplavila její kouzla, mocná a ničivá, která nás donutila ustoupit a stáhnout se do bezpečí. Ale její snahy, jako by se míjely účinkem. Jako by se nás, přes všechna svá kouzla, nepokoušela zabít, jen odehnat ze svého území. A ve chvíli, kdy jsme opustili les, ustaly i útoky nemrtvých.
„Královno, slyšíš mě? Nepřišli jsme s tebou bojovat, chtěli jsme si promluvit!“ zavolala jsem směrem k lesu, leč odpovědi jsem se nedočkala.
Takto to pokračovalo dlouhé chvíle, téměř hodinu jsme se pokoušeli proniknout do lesa, ale pokaždé nás donutila k ústupu. Ale nikdo z nás nebyl vážněji zraněn a ona stále neodpovídala na mé volání. Až při jednom z útoků se objevila. S rychlostí, že nestačil nikdo z nás zareagovat, projela kolem nás a vlnou své magie mě strhla s sebou hlouběji do lesa, za své řady stínů, daleko mimo dosah mých přátel. Tam, na samé hranici závoje bolesti, se zastavila a pustila mě.
„Chtěla sis promluvit, tak mluv! Co ode mě chceš?“ zvolala na mě zvláštním, jakoby kovovým hlasem.
Otřesená jsem se pomalu zvedla ze země. Při pohledu na obávanou Valahessë jsem dostávala strach, ale věděla jsem, že teď nemohu ustoupit. A její dosavadní chování mi dodávalo jistou naději… „Přišli jsme, abychom ti pomohli, královno. Kdysi jsi bývala vládkyní našeho lidu. Skutečná královna Eldamaru, dovol nám, abychom…“
„Hloupá elfko, nejsem žádná vaše královna a nepotřebuji vaši pomoc!“ vyštěkla královna. Přesto nepohnula ani prstem, aby se mě zbavila, a stíny za jejími zády zůstávaly netečné.
„Nevěřím, že v tobě nezůstalo nic z tvého starého já. Nechceš s námi bojovat, nechceš nám ublížit. Bojuj s tím, královno! Pomoz nám a my pomůžeme tobě!“
Na kratičký okamžik, jakoby se celá postava Valahessë proměnila, její postava se shrbila a do tváře jí pronikl vyděšený, bezmocný výraz. „Pomozte mi,“ zašeptala vyděšeným, nezřetelným hlasem. Pak se znovu napřímila a hlasem stejně ostrým, jako dříve řekla. „Jsi pošetilá, když si myslíš, že své královně můžeš pomoci. Odejdi! Nebo na tebe pošlu své miláčky!“
Vědoma si toho, že tváří v tvář Valahessë jsem bezmocná, odešla jsem skrze les plný stínů za svými přáteli. Našla jsem je bojující u skal se skupinku nemrtvých. „Calwen, jsi v pořádku. Tak rád tě vidím,“ zvolal Agiris při pohledu na mě. S mírným úsměvem jsem kývla na souhlas a zavolala na ně. „Musíme ustoupit, mluvila jsem s královnou.“
Po krátkém boji jsme se vymanili ze sevření nemrtvých a ustoupili z lesa. „Mluvila jsem s královnou,“ řekla jsem opět ostatním, když jsme se zastavili. „Ne s Valahessë, ale s Galeath. Ona tam stále je, vnímá nás a snaží se nám pomoci. Musíme ji zachránit.“
„Věděla jsem, že ty černý hadry nemůže nosit z vlastní vůle,“ pronesla s úsměvem Spiritea. „Něco s tím podniknem.“
V tu chvíli se královna objevila před námi. Zadívala se na nás ze svého koně a pak se obrátila do lesa. Ostatní se rozeběhli za ní. Viděla jsem, jak si Agiris z opasku strhává šíp namočený v lektvaru a připravuje ho na tětivu. Chtěla jsem se rozeběhnout za nimi, ale vedena náhlým popudem jsem se místo toho otočila. Byla tam. Seděla na svém koni a nehnutě se dívala na mě.
„Bojuj s tím, královno,“ promluvila jsem tiše a dívala se na ni.
V tu chvíli proletěl vzduchem šíp a zasáhl královnu do stehna. Jen jsem se rychle ohlédla a uviděla Agirise, jak sklání svůj luk. Královna vztekle zavyla a začala kolem sebe sršet kouzly. Tentokráte jsme měli velké štěstí, že nikoho z nás nezasáhla. A pak se najednou skácela z koně a její tělo se začalo třást. Odzátkovala jsem lahvičku s lektvarem, seslala na sebe ochranné kouzlo, v rychlosti se pomodlila ke všem bohům o trochu štěstí a rozeběhla jsem se ke královně. Sklonila jsem se k jejímu tělu a do hrdla ji násilím nalila zbytek Shunnarova lektvaru. Pak jsem se rychle skrze bouři kouzel vzdálila z jejího dosahu. Ostatní už přiběhli k nám a s nachystanými luky sledovali dění. Jen jsem jim rukou naznačila, aby sklonili zbraně a čekali jsme, co bude dál. Královnino tělo s sebou zmítalo na zemi a kolem ní svévolně poletovala magie ve smrtících výbojích. Vše trvalo několik dlouhých okamžiků. A pak… se její tělo vzepjalo a pohltil jej magický plamen, který ji v okamžiku spálil na popel…
…
„A je po všem,“ prohlásila Spiritea. „To je skutečný konec Nevkusné čarodějnice.“
S nevěřícím výrazem jsem přišla blíže k místu, kde se před chvílí ještě zmítalo královnino tělo. Na zemi ležela jen malá hromádka sirného prachu. Takhle to přece nemohlo skončit, ne po tom všem. Agiris ke mně přišel blíže a položil mi ruku na rameno. „Spal tu síru, pro jistotu,“ řekl tiše.
Se smutným výrazem v očích jsem přikývla a sklonila se k hromádce síry. Zašeptala jsem zaklínadlo a na konci mého prstu se objevila drobná jiskřička. Navzdory okolnostem jsem se při pohledu na tu drobnou jiskru usmála. „Jiskřička naděje,“ zašeptala jsem si sama pro sebe a přiložila prst k hromádce síry.
Ta okamžitě vzplála jasným plamenem. Jasnějším, než mohla ta drobná hromádka kdy udělat. Rychle jsem ustoupila a s ostatními očekávala, co bude následovat. Plamen po chvíli dosáhl výšky člověka a pak se zbarvil do nachova. A z něj vystoupila… Nemohla jsem uvěřit svým očím. Byla to královna, ale ne Valahessë. Galeath! S konejšivým úsměvem na rtech vystoupila z plamenů a postavila se před nás. Její vlasy už nebyly černé, ale zářily barvou stříbra, tak jako vlasy jejího syna. Při pohledu na její šaty, které hrály jasně růžovými barvami se ke mně Spiritea naklonila a zašeptala. „Tak přece má nějaký vkus.“
Královna se po nás rozhlédla, pak pohlédla na mě, její úsměv se rozšířil, přistoupila ke mně a objala mě. „Děkuji ti Calwen. Věděla jsem, že ve mně neztratíš víru,“ po chvíli odstoupila a promluvila. „Děkuji i vám, za to, co jste dnes dokázali. Byla jsem dlouho vystavena vlivům bolesti, a ač jsem si matně uvědomovala, co se kolem mne děje, nemohla jsem své činy ovlivnit. Musela jsem vám způsobit mnoho utrpení. Jsem ráda, že jsem konečně volná a mohu se vrátit ke svému lidu a pomoci vám ukončit tuto nesmyslnou a krutou válku.“
„Mrzí mě, že po tak náročné bitvě vás musím požádat ještě jednou, abyste riskovali své životy, ale teď, když jsem volná, je zapotřebí udělat ještě něco. Na východ od elfího dolu leží krypta. V jejich útrobách je místnost se třemi rudými kruhy na podlaze. Tuto místnost musíte najít. V ní musíte zvolit dva ze tří kruhů a vyslovit heslo, které vám otevře portál k ukrytému pokladu elfího národu, magickým zbraním stvořeným pro boj s nemrtvými. Tyto zbraně jsou dost mocné, aby nám pomohly jednou provždy ukončit válku a navrátit se domů. Ale mějte se na pozoru, neotevírejte truhlu, v níž jsou zbraně uloženy, jsou chráněny silnou magií a jen člen královského rodu ji může otevřít. Prosím, pospěšte si. Teď, když jsem byla osvobozena, nezůstanou ukryty dlouho. Heslo k otevření portálu zní, Mela, poldora.“
…
Mela, poldora.
Láska a přátelství.
Tato slova nám měla otevřít cestu k získání artefaktů, které jsme potřebovali pro poražení zla, skrývajícího se v útrobách Eldamaru. Tato slova nám měla otevřít bránu do naší domoviny. Známe však jejich skutečný význam? Cesta podzemními chodbami krypty byla namáhavá a vyčerpávající, ale zkouška, která nám měla otevřít portál k ukrytým artefaktům, se ukázala být mnohem obtížnější, než všechny stvůry, které jsme doposud v útrobách krypty potkali. Když jsme konečně našli místnost, kde na podlaze byly vyryty tři magické kruhy tvořící vrcholy trojúhelníku a my jsme měli vybrat dva z nich a v jejich středu odříkat tato slova, abychom otevřeli portál. Jediným vodítkem však byly dvě kostry, které ležely ve středech dvou ze tří kruhů. Jen kostry… a slova „mela, poldora“.
„Co si o tom myslíte?“ zeptala se Spiritea, zatímco jsme zkoumali kruhy a Talathos objevoval svým osobitým způsobem pasti, rozprostřené po obvodu místnosti.
„Myslím, že ti dva, co tu byli před námi, neměli s těmi dvěma kruhy štěstí“ odpověděla jsem na to a Agiris za mými zády přikývl. „ Myslím si to samé, takže kombinace těchto svou kruhů nám vypadává. Máme šanci jedna ku jedné. Co si o tom myslíš, Calwen? Teď bychom potřebovali tvou moudrost.“
„Skutečně nevím“ zamyšleně jsem hleděla na kruhy a urputně jsem v nich hledala nějaké vodítko.
„Prostě to zkusíme,“ navrhla Spiritea. „Je nás tu dost, abychom se ubránili jakémukoli strážci, který by se na nás mohl vrhnout. Co se nám může stát? Oni byli jen dva,“ ukázala na dvě hromádky kostí.
„Nejsem si jistá,“ zavrtěla jsem hlavou, ale nic lepšího mě stále nenapadalo.
„Uvidíme,“ ukázala Spiritea na Sarrisu. „Já se postavím do prostředního a vyslovím slovo Mela, ty jdi doleva a vyslovíš Poldora. Ostatní se připravte. Můžem? Fajn.“
Takhle to probíhalo několik bezútěšných pokusů stále dokola. Jediné naše štěstí bylo skutečně v počtech, protože tak jsme byli schopni odrážet strážce, kteří se na nás neustále vrhali. Přišlo mi trochu ironické takto plýtvat vzácnými slovy a nepřemýšlet nad jejich významem. Přišlo mi hloupé se slovy láska a přátelství na rtech náhodně pokoušet štěstí a zabíjet vše, co se na nás pak vrhne.
Mela, Poldora.
Láska a přátelství.
Začala jsem přemýšlet nad významem těchto slov. Byla to právě láska k našim předkům a tradicím, která nám ukázala cestu až sem a přátelství mezi námi, které nám umožnilo se této cesty držet. Bez jednoho, nebo druhého bychom se sem nikdy nedostali. Podívala jsem se na dvě kostry ležící v kruzích. Kdo z nich cítil lásku a kdo přátelství? Ne. Ti dva, kteří sem přišli dávno před námi, znali správné kruhy, ale neznali správný význam slov, která jim měla otevřít cestu dál. Tak, jako my. Láska a přátelství, ta slova patřila neodmyslitelně k sobě a jedno bez druhého nemohla existovat.
„Počkejte,“ zvedla jsem ruku, když jsme se chystali k dalšímu pokusu. „Myslím, že už vím, jak dál. Láska a přátelství patří k sobě, musíme je vyslovit obě, ne každé zvlášť. Oni dělali stejnou chybu,“ ukázala jsem na kostry. „Spir, postav se tam,“ ukázala jsem na pravý kruh a sama se postavila doprostřed levého. „A pamatuj, obě.“ S úsměvem jsem se podívala na Spir a pronesla formuli. „Mela, poldora.“ Spiritea se na mě podívala s podobným úsměvem, pak se vzpřímila a hrdě vyslovila ta nesmrtelná slova:
„Kowa Bunga.“
S užaslým výrazem jsem si začala připravovat kouzlo ještě dřív, než Spiritea zavřela oči a chystala se vyslovit formuli, ještě dřív, než se ze třetího kruhu opět vynořil netvor. Zemní živel. Seslala jsem kouzlo dřív, než si stačil všimnout někoho jiného a strhla jeho pozornost na sebe. Ještě že jsou tak hloupí a pomalí, jinak by dokázali způsobit mnohem větší škody. Jak se živel jednou soustředil na mne, nebral ostatní členy výpravy v potaz a já se soustředila jen na to, abych se udržela z dosahu jeho smrtících rukou. Po několika nekonečných minutách tvor padl a já se udýchaně opřela o zeď.
„Co teď?“ zeptal se Agiris.
S kyselým výrazem ve tváři a desítkami slov, které se zjevovaly v mé mysli a jen pramálo měly společného s láskou a přátelstvím, jsem se obrátila na Spiriteu. „Zkusíme to znovu. A tentokrát bez toho tvého Kowa Bunga.“
…
Návrat do tábora byl skutečně triumfální. Nejen, že jsme zachránili královnu našeho lidu, ale navíc jsme se vrátili s artefakty, které nám měly významně pomoci v boji proti armádám nemrtvých, které se skrývaly v Eldamaru, nyní bez podpory své temné královny Valahessë. Když Talathos postavil truhlu s artefakty před ernila Elessara a Ismiana u velitelského stanu, promluvil k nám ernil. „Vedli jste si výtečně. Dokázali jste něco, co by nesvedlo mnoho jiných. S těmito artefakty povedeme útok na Eldamar a jednou provždy dobudeme zpět naši domovinu. Každý z vás si vyberte zbraň, která nejvíce odpovídá jeho zvykům a dovednostem. Vy jste artefakty přinesli, vy je ponesete do boje. Ale mějte se na pozoru, zbraně jsou stvořeny pouze pro boj s nemrtvými, pokud svou zbraní zabijete cokoliv, co nebylo stvořeno černou magií, zbraň vysaje život z vás samých.“ Usmál se. „Nyní si jděte odpočinout, mí hrdinové. Calwen? Matka by s tebou chtěla mluvit.“
…
„Má královno?,“ usmála jsem se a sklonila hlavu při pohledu na ženu, kvůli jejíž záchraně jsme dnes riskovali své životy.
„Calwen,“ usmála se královna a pokynula směrem k židli před sebou. „Chtěla jsem ti poděkovat, dnes jsi prokázala velkou odvahu a riskovala jsi život, ne, abys mne zničila, ale abys mne zachránila, leč o kolik těžší tento úkol byl. Díky tobě jsem znovu mohla vidět svého syna.“ Vytáhla ze stolu malý předmět, zabalený v rudém, sametovém šátku. „Přijmi, prosím, jako důkaz mého vděku, tento malý dárek. Je to starý šperk naší královské linie a já bych byla ráda, kdyby sis jej vzala ty.“ S úsměvem posunula balíček po desce stolu směrem ke mně.
„Já…“ překvapeně jsem zamrkala. Něco takového jsem skutečně neočekávala. Pomalu jsem vzala balíček do ruky a položila prsty na jemnou, sametovou látku, rozbalit jej jsem však v tu chvíli nedokázala. Ale při pohledu do královniných očí jsem pochopila, že takovou poctu nemohu odmítnout. „Bude mi ctí… má královno,“ usmála jsem se a děkovně se uklonila.
„Než odejdeš, je tu něco, co bych ti chtěla říct…“
…
Se zamyšleným výrazem ve tváři jsem pečlivě zabalila náramek zpět do sametového šátku. Jednoho dne se snad budu cítit hodna toho, jej nosit, ale dnes… Byl to skutečně neuvěřitelný den a v tuto chvíli se všem zdálo, že konec války je na dosah ruky a s návratem královny Galeath ke svému lidu jsme schopni všeho na světě. Ale mě stále v hlavě zněla slova, která mi královna při našem rozhovoru řekla. Musí existovat jiný způsob. Pokud jsme královnu zachránili jen proto, aby se za nás znovu obětovala, nejsme hodni toho, Eldamar osvobodit. Najdeme jiné řešení.
Vešla jsem do ložnice a potichu, abych nevzbudila Ismian’a, jsem uložila šperk do nočního stolku. Byl to skutečně neuvěřitelný den. Pobaveně jsem se usmála.
„Kowa Bunga? Já bych tě…“