[RP] Mrtvá země

[Guner]

                                                                                                                                                                 I.

Byl krásný slunečný den . Cyprona žila svým jednoduchým, poklidným životem . Na tržnici se právě přeli dva obchodníci čí ryba je čerstvější, jinak nic nenarušovalo idylku tohoto překrásného dne . Agiris seděl nedaleko tržiště na měkké trávě a poklidně pohledem přejížděl po místních . Laita, ležela vedle něj a mlsně okousávala kousek uzeného žebra . Lidé si Agirise nevšímali, z části právě díky Laity, která v nich vzbuzovala strach a z části díky tomu jak se elf na každého tvářil . Utrpení jenž musel vydržet při jednání na tržištích bylo sice zapomenuto, ale i tak bylo jeho srdce plné chmurných myšlenek . Musel prodat malé stádo divokých koní, což nepatřilo mezi věci, s kterýma se snadno vyrovnával . Bohužel, nic jiného se dělat nedalo, potřeboval stříbrné na výbavu pro následující výpravu . Podíval na dvojici nových nožů, které měl připevněné u boty na na stehně a pomalu zkontroloval přezky, jestli jsou správně upevněné . V tu chvíli někdo za elfem tiše promluvil "Aiya Agiris" Agiris se otočil po směru, z něhož známý hlas přicházel . "Aiya Att´häyim" Jezdec na koni se nervozně ošil ve svém sedle . Agiris se pomalu postavil na své nohy a líně se protáhl. "Máme zásoby na sedm čtyřdnů v divočině", konstatoval suše, lano, šípy, pár pastí, lektvary, obvazy, voda . Att´häyim se nad touto informaci chvíli zamýšlel, po té jen přikývl . "Opravdu tam chceš opět vyrazit ?" zeptal se Agiris Att´häyima. "Je to to jediné co můžeme v této situaci dělat." Musíme zjistit co se v zemi mrtvých odehrává." Agiris jen souhlasně přikývl . Celá ta situace z Eldemarem, s mrtvýma, vše se z tohoto místa zdálo tak vzdálené, snad i nepodstatné . "My dva proti Legii smrti, hmm." zabručel . Att´häyim se pousmál . Bylo pravdou, že Nemrtvý Eldemar skrýval spoustu odpovědi na spoustu otázek . Jedna z nich byla i to, zda by nemrtvý Eldemar byl schopen napadnout Cypronu ? Jak daleko sahá zamoření nemrtvýma ? Je vůbec Cyprona v bezpečí ? Byla někdy ? Bude svět v bezpečí ? A byla ta otázka vůbec důvodem k takové riskantní výpravě ? Zajímá to vůbec nějákého Fúrima Atana ? Možná to byla jen záminka pro dva bláznivé elfy, jenž si chtějí dopřát poslední chvíle hrdinství . Na pochybnosti nebyl čas, rozhodnutí padlo již dávno a tak se Agiris jen vyhoupl na hřbet svého vlka a pevně se chytl jeho kožichu . "Nemusíš jít jestli nechceš." prohodil Att´häyim suše . " Dovedeš si představit, že bych byl někde jinde a dělal něco jiného ?" zabručel Agiris . V odpověd se mu dostalo jen tiché "Lau". A tak se oba vydali na dlouhou cestu k troskám Eldemaru . 

Cesta k bývalému území elfů byla zdlouhavá . Několikrát museli sjet ze silnice, kvůli lapkům, čihajícím na svou kořist, a harpiím, které se začaly poměrně nepříjemně roztahovat krajem . Silnice sama už dávno nebyla co před dávnými časy, často se úplně ztrácela v zeleni . Nikdo nenavštěvoval mrtvé, snad jen zoufalci a zatracenci . Agiris přemýšlel, ke kterým z těchto dvou skupin patří jejich skromná výprava . Nedaleko starého mostu přes řeku, která označovala hranici Eldemaru v časech, kdy se o to někdo zajímal, si oba elfové udělali malý tábor . Att´häyim uvázal svého koně k nedalekému napájedlu. Agiris se netrpělivě vydal na nedalekou vyvýšeninu, aby si prohlédl samotný most a vyhodnotil bezpečnost průchodu přes něj . Území mrtvých se halilo do bílého oparu, jenž zabraňoval vidět, co se skrývá hluboko ve vnitrozemí . Most a jeho obranná zeď tam tiše stály, odkryté zraku elfa, mlha se nepřirozeně držela až za zdí . Nebylo těžké si všimnout dvou nehybných postav před mostem . Agirisovy zacukalo v koutku úst: "Tak jsem tady, nildi, pojdťe a přivítejte starého kolegu, jak se patří," zabručel si pro sebe . Chvíli tam jen tak klečel a pozoroval. Nemrtví tam stáli jako dvě sochy, dva strážní ve starých elfích zbrojích, dva bratři . Agiris zaslechl jak se někdo prodírá křovím za jeho zády . Byl to Att'häyim . Jemné cinkání zbroje ho bezpečně prozradilo. Poklekl vedle Agirise a zahleděl se k mostu . Jeho oči těkali po obzoru, pozorujíc, počítajíc . Mozek vojáka, pomyslel si Agiris . I po všech těch útrapách a katastrofách, jimiž si oba prošli, ať už společně nebo každý zvlášť, to stále byl Arnaráto Att'häyim. Ještě chvíli probodával mlhu v území mrtvých svým pohledem, nakonec vstal a tasil meč . "Lasta Agiris, Linnuvan Yesta"."Není proč otálet, budou jen dva," řekl tiše a vydal se pomalu dolů k cestě, vstříc mrtvým . Agiris sundal luk ze svých zad a sestoupil níž, aby dostřelil na soky u mostu, tiše následován svým vlkem .  Att´häyim se neúprosně blížil k mostu, Agiris založil první šíp a vystřelil na vzdálenější cíl . Jeden šíp byl následován dalším a dalším . První se svezl po helmici nemrtvého soka, druhý už zasáhl přesně svůj cíl a zabodl se mu do oka, tedy do toho co bývalo okem, následován třetím, jenž srazil nemrtvého na zem . Att´häyim se zatím zahříval soubojem s druhým nemrtvým . Několik letmých tahů, jako když malíř maluje svůj obraz, a elf zarazil svůj meč hluboko do útrob nemrtvého. Po té ho dokopl a letmým švihem oddělil jeho hlavu od zbytku těla . Oba nemrtví leželi nehybně na zemi . Agiris se pomalu přiloudal k místu, kde ležel nemrtvý jenž býval jeho cílem . Vzal malou kudlu a precizně ji zabodl ležícímu nemrtvému do spánku . Att´häyim se zatím přesunul na most, pozorujíc trosky toho co zbylo z obranné palisády za řekou . Bylo to mrtvé místo, které si příroda pomalu brala zpět do svého mocného držení . 

Všichni tři přešli přes most a jako lusknutím prstu je začala zahalovat nepropustná mlha . Celé počasí se během chvíle změnilo, Agiris cítil jak na něj dopadlo pár chladných kapek, i obloha se pomalu začínala zahalovat do černi . Bylo to zvláštní, chvíli poprchávalo, chvíli foukal silný vítr, mlha však stále nehybně obklopovala celý prostor . Pak to zahlédl . Před ním na starých kůlech vlál jako vlajka dlouhý zelený kus látky . Nedávno tudy oba elfové procházeli a nic takového zde nebylo . Agiris si byl jistý, něco takového upoutá pozornost každého, né jen stopaře . Chvíli pozoroval vlnící se látku a pak ji opatrně vzal, aby si ji mohl pořádně prohlédnout . Byla to část pláště v barvách Quendë a co bylo zajímavé, byla jako nová . Nemrtví nenosí zachovalé pláště, které ještě voní po levandulích. Sehl se k zemi a zahlédl stopy po koni, nebo koních . Rozcházeli se do několika směrů . "Att´häyme, možná je zde někdo další na živu, stopy jsou čitelné a nejsou staré." konstatoval tiše elfovy stojícímu opodál . 

 "Stopy vedou tady dolů k řece a ty další směrem k Eldemaru . Rozdělme se." zašeptal . 
 "Kdyby jsi na nic nenatrefil, pokračuj podél řeky, až narazíš na staré hnízdo ostnatce". Tam se sejdeme".
 " Jestli budou potíže, tak se sejdeme zde". řekl tiše Att´hayim .
 "Host´ Alassë Agiris." 
 "Host´Alassë  Att´häyim."