[RP] Mrtvá země

[Halli]

II

Att'häyim

Když ztratil Agirise s Laitou z dohledu, dělaly mu společnost jen jeho myšlenky. Agirisem nalezené stopy zajistily, že nebyly příliš uklidňující. Ve vzduchu se vznášelo cosi znepokojujícího. Att'häyim se pomalu, ale jistě přemisťoval mezi stromy k dohodnutému místu setkání. V Eldarionu bylo hrobové ticho, ale i na to už si zvykl.

Přikrčil se u jednoho z křoví, které mu poskytovalo perfektní úkryt. Začal kontrolovat okolí, když v tom v křovinách něco cvaklo. Uvědomil si, oč jde, ale nebyl dostatečně rychlý. O ruku se mu odřel ostrý bodák s háčky. Zasyčel a v rychlém úskoku vytasil meč. Kdyby se ostnatec neprozradil, měl bych teď po ruce, přemítal, co se právě stalo. Elf se dal na ústup, nemohl prozradit svou pozici přímým soubojem, alespoň ne v této situaci. Nemohl uvést svého kolegu v nebezpečí. Att'häyim zmizel v křovinách mezi stromy, ostnaté stvoření následovalo jeho kroky. Skrytý elf vyčkával. Když se stvoření prodralo křovinami, bylo nemilosrdně rozetnuto a na místě zemřelo. Elf zatasil meč, než si však stihl začít ošetřovat lehké zranění na ruce, někoho zahlédl. Co to? Kdo to byl? Rychle se přivinul ke stromu a zpoza něj sledoval jezdce. Omyl - jezdkyni. Před očima se mu zatemnilo. 

Uslyšel tichý smích. Všude kolem sebe. Zničehonic byl ponořen do tmy. Ležel, ačkoliv pod ním nebyla žádná zem. Chtěl se zvednout, ale to akorát způsobilo, že se začal propadat prostorem. Ve volném pádu zaskučel a zmateně mával rukama ve snaze chytit se něčeho pevného.

Když se probral, ležel vedle mrtvého ostnatce. Zapomněl, jak silný jejich jed dokáže být. Přes ránu na ruce se mu do těla dostala větší dávka jedu, než předpokládal. Nicméně onen tichý smích byl i nadále přítomen a ta samá jezdkyně se skutečně tyčila mezi stromy. Nebyly to halucinace, ačkoliv v to doufal. Jezdkyně totiž seděla na koni, jehož tělo sestávalo z prohnilého masa, ve kterém řádila spousta červů. Odporný pohled, co ale Att'häyima znepokojovalo více, byla podoba mladé elfky v sedle. Ne, to snad ne. Mladá Talinnë, ale mrtvá a navíc v jedné z těch odporných krvavých zbrojí. Moc dobře věděl, že s těmi, jenž nosí tuto zbroj - tento symbol, si není radno zahrávat. Proto se snažil udržovat co nejnižší profil, proto se začal plížit pryč. Marně. Nemrtvá jezdkyně, jakoby přesně věděla, kde se elf skrývá. Neustále zrcadlila každý jeho krok. "Kde jsi, Att'häyime?" ozvalo se. Nejednou, ze všech stran, jakoby ho cosi obletělo a dokola opakovalo to samé. Nemohl dále ustupovat, za zády měl již pouze řeku, a proto v něm tato otázka vyvolala pocit naděje. Pocit, že se dokáže kolem jezdkyně proplížit. A nebo si s ním pouze hrála jako kočka s myší. Zamrazilo ho v zádech. Nebyl to však pouze pocit vyvolaný scénou, která se před ním odehrávala. Na léto bylo zničehonic prapodivně chladno.

První bylo pravdou, a nebo byla ona hra krutější než by se mohlo zdát. Svižně se přemisťoval mezi stromy. Když se předním otevřela mýtina, poklekl u jednoho z posledních stromů a krátce obhlédl okolí. Měl volnou cestu. Když však vykročil, znovu zaznělo: "Kde jsi, Att'häyime?" Elf uskočil zpět ke stromu. Vyděsilo ho to, neboť se to ozvalo přímo před ním. Ve vzdálenosti, do které se odváží pouze milenci. Chytil se za hlavu a bolestně jí zakroutil. Nebyl si jistý, zda jsou hlasy v jeho hlavě nebo vně. Protřel si oči a znovu obhlédl okolí. Vydal se přes mýtinu, avšak jinudy než při prvním pokusu. Jeho kroky doprovázel smích, již ne tak tichý.

V dálce zaslechl cvakat kostlivce a brzy bělmo jejich kostí prosvitlo mezi listy stromů. Bez problémů se kolem nich proplížil. Když se dostal na okraj další mýtiny, zahlédl něco, na co nebyl připraven. Další elfka v ohavné zbroji. Tentokrát však mnohem děsivější pohled na její tvář. Aleldë, jeho drahá sestra. Bledá jako v jeho nočních murách, tak bledá jako když ji pohřbíval poprvé.

Doufal, že ho zeleň dostatečně kryla. Neměl sílu na to postavit se své sestře. Ať už ve výměně verbální nebo jiné. Pevně doufal, neboť se dívala přímo jeho směrem. Když se odhodlal pohnout, odehrál se stejný tanec jako s jezdkyní. Každý krok, který učinil, byl dokonale zrcadlen jeho sestrou. Byl to tanec dlouhý a náročný, leč i z něj se elf nakonec zdárně vymotal. Dohodnuté místo již bezpochyby minul, zvědavost ho ale táhla hlouběji do území smrti. 

Zvedala se mlha. Uvědomoval si, že se stále víc a víc dostává do sevření mrtvých. Byl o tom také neustále ujišťován, když se musel skoro každým krokem vyhýbat novému nemrtvému elfovi. Corellone, tolik mrtvých! Jeho kroky však vedly hlouběji a hlouběji. Za vzpomínkami, za hlasy, které ho doprovázely. "Bratře," ozývalo se a táhle doznívalo, jakoby se zdroj onoho zvuku opakovaně rychle přibližoval a znovu od něj odrážel. Postupoval dál, snažil se hlasy ignorovat, ale nešlo to. Věděl, že se ho snaží vyvést z míry, že se ho snaží dohnat k tomu, aby udělal chybu. "Nemusíš se mě bát, jsme přeci stejní. Ty i já..."

V tom jen tak tak spatřuje rychle se blížící ostří. Jeho ruka pohotově startuje a vynáší meč do krytu smrtelného úderu. Čepele se rozeznívají vysokým tónem. Jeho tep vyletěl stejně prudce jako jeho meč. Rychlým kopnutím rozhazuje postoj soupeře, který se ocitá příliš blízko. Následuje několik rychlých seknutí mečem a nemrtvý padá tváří k zemi. Tím však nic nekončí. Střet čepelí musel jít v této mrtvolně tiché zemi slyšet jako zvony v Isharu. Rychle přejíždí očima okolí a hledá bezpečný úkryt. Cítí, jak se blíží jeden z těch nesoucí symbol. Prudce startuje a mizí mezi stromy. Svižný únik je zakončen prudkým skluzem mezi křoviny. Celý udýchaný se ohlíží, jestli jej netvor spatřil. Ne. Byl dostatečně rychlý, před jeho očima se rozléhala pouze tichá příroda. 

Z mlhy se ozývalo: "Att'häyime, kde mám svou odměnu za tvůj život?" Byl zmatený. "To jsem já Att'he, tvá sssestra," zněl pláč z bílých závěsů houstnoucí mlhy. Rozhodl se pokračovat jiným směrem, musel se vzdálit od místa střetu. Z mlhy se ozval jekot: "Bratřeeeee!" Ohlédl se a dále mizel v mrtvolném bělmu vznášejícím se ve vzduchu. "Lásko...," ozvalo se něžně. Zamrzl na místě. Nerozpoznal hlas, ale doufal, že se nejednalo o onu třetí elfku. Nechtěl čekat, až se objeví. Nesnesl by to, a proto bez dalšího prodlení pokračoval dál. 

Sešel z cesty. Nevěděl, kde je. V tom se na něj z mlhy vyřítila odporná levitující bestie. Kdysi přátelské stvoření trávící v lesích poklidné chvíle, nyní ohavná čarodějnice nahánějící hrůzu. Za běhu se po ní ohnal mečem. Bez výsledku. Víc to již nezkoušel, neboť si byl jistý, že jeho čepel zasáhla, ale nepůsobila stvoření žádnou újmu. Volnou rukou sáhl na opasek a pohotově palcem uvolnil špunt jedné z ampulí. Prudkým pohybem vychrstl obsah skleněné nádoby na vílu. Efekt byl okamžitý a pro magické stvoření zdrcující. Levitující monstrum sebou prásklo s tupým zvukem o zem a začalo se kroutit do nepředstavitelných poloh. Elf tomu nevěnoval příliš pozornosti, jediné co ho zajímalo bylo, že se za ním již neřítí. Oddechl si, zápěstím si otřel čelo a zadíval se do mlhy. Klid. Žádné hlasy. Žádní nemrtví. Vstal a pokračoval směrem, kterým se ubíral před střetem s vílou. Zastavila jej prudká bolest. Chytil se za hlavu a několika malátnými kroky zacouval. Eldamar. Město zahalené bolestí. Alespoň už věděl, kde je.

Pokračoval směrem k bráně, kterou s Agirisem přišli, ačkoliv se chtěl vrátit na místo, kde se rozdělili. Když si uvědomil, že onen palouček minul, zarazil se. Po chvíli se zorientoval, našel své staré stopy. Ale ty Agirisovy mu zůstaly skryty. Nijak ho to nepřekvapilo. Agiris byl vždy ten opatrnější. "Tady," ozývalo se lákavě z mlhy. Att'häyim se motal bílou tmou s nadějí, že najde svého přítele. Našel však opět pouze svou nemrtvou sestru. Neviděl ji, ale cítil její přítomnost a navíc slyšel její hlas: "Už není, ten koho hledáš, už patří nám." Kdyby to byla pravda, tak už byste mě našli, pomyslel. To samé opakovaně švitořilo vzduchem. Lau. Neměl odvahu jít a promluvit na tu věc, která vypadala jako jeho sestra. "Nás je mnoho, ty jsi sám, přidej se," vábily hlasy. "Sám, sám, tak strašně sám," ozývalo se ze všech směrů. Svět se s ním točil, znovu ztratil orientaci v mlze. "Tady!" ozval se výkřik. Att'häyim se riskantně vydal za hlasem, ale buď znovu ztratil směr a nebo to byla pouhá snaha zmást oběť. 

Když konečně našel cestu k hranicím Eldarionu, do jeho oka se odleskl předmět ležící v trávě. Překvapilo ho to - mlha byla hustší než doposud, ale když se pro neznámou věc sehnul užasl na místě. Prsten, do nějž bylo elfštinou jemně vytesáno "Elaeírë". Jméno jeho rodiny. Krátce si ho prohlédl a pak jej strčil do kapsy. Pokračoval směrem k bráně s vidinou svého přítele Agirise. Za jeho zády se ozvalo: "Dárek od náássss." Neohlédl se. Měl toho už příliš. Chtěl se z tohoto prokletého místa dostat.