[RP] Novinky ze světa lidí a hobitů

[Galran]

Ze třetí hospůdky:

"Tak co mi řekneš dnes?"
"Prej Maud zmizela, ta ženská od vývěsky."
"Co dělala?"
"Prej trofeje vykupovala."

[Galran]

Ze čtvrté hospůdky:

"Už jsi tu velkou novinu slyšel?"
"Prej ta učitelka zmizela."
"Přesně tak!"
"Prej se ji tu už nelíbilo."
"Ale kdeže, vždyť za učení měla dobré prachy."
"Prej Swallow za vírou odešla."

[Stig]

mágové Královské magické akademie zprostředkovali Isharu tento vzkaz od elfů z tábora u Eldamaru (jedná se tedy o volnou interpretaci)

Dnes měl být do Isharu eskortován vězeň Soren z elfského tábora, aby se rozhodlo o jeho dalším osudu. Dle výpovědi eskortované osoby a podle stop na místě došlo k přepadení eskorty. Neznámý muž - člověk v šedivé róbě - k nim přišel na mýtince, kde výprava nabírala síly na další pochod. Muž pozdravil přítomné, usmál se a řekl, že pro ně něco má. Vyslovil tajuplné magické zaříkání jiné podstaty, než je magie tohoto světa. Následně se otevřela magická brána, černá, jako noční obloha bez mráčku a mýtinku zaplavily spousty obřích pavouků různého druhu. Strážný padl během několika sekund, vězňovi se podařilo uprchnout a následně se dobrovolně nechal opět zadržet v elfském táboře. Cesta ke svobodě, cesta na severozápad, byla tak jako tak beznadějná.
Tak tedy dopadla ona výprava do Isharu.

[Stig]

Errum Moudrý, učenec a člen Rady sedmi Královské magické akademie, se v posledních týdnech zabýval událostmi v okolí Cyprony, studiem spisů a výzkumem ohledně dimenzionálních bran

"Zdá se, že představiteli Arcana Mirovi se podařilo zničit všechny bloky zářícího kamene, které jsou zřejmě nějakým způsobem důležité pro dimenzionální cestování do našeho světa. Již dříve se mu dařilo ničit jednotlivé kameny, což způsobilo snížení náporu pavouků po velkou část jednoho čtyřdne. Někdo však musel pracovat na obnově těch kamenů a tak se na stejných místech objevovaly znovu. Teprve až zničení všech těchto kamenů, zdá se, způsobilo celkové zastavení pavoučí invaze. Těsně před uzavřením trhlin do naší dimenze pronikl do našeho světa nějaký neživý objekt velké síly, nepodařilo se však přesněji lokalizovat jeho výskyt. Výskyt oněch tajuplných mužů - snad mágů neznámé síly - nebyl v posledních dnech podle všeho zaznamenán.
V tuto chvíli je podle všech náznaků dimenzionální cesta do našeho světa tedy opět uzavřena. Cyprona si díky tomu může alespoň prozatím oddechnout, neboť zbývající pavouci již nepředstavují větší bezpečnostní riziko. Budoucnost ukáže, nakolik je současný stav trvalý. Ohledně zdroje procesů, které stojí za onou pavoučí invazí, nemáme zatím přesné informace, ačkoliv mnoho našich učenců se tomuto problému věnuje."

[Stig]

události posledních dní očima (a ušima) královského emisara

Opravdu zvláštní odhalení si přichystal Horian Voren na poslední schůzi rady města Ishar. Schůzky se účastnili krom něj jako obvykle i další členové rady krom Argose Melose a lorda Gariuse, který se na poslední chvíli omluvil (dlužno říci, že pravděpodobně z obav o své zdraví, neboť zástupci Helmovy církve informovali krále o plánech této schůze předem). Mezi další účastníky již oproti běžným zvyklostem patřil i vyslanec Helmovy církve a dvě další osoby - někdo z elfské strany (význam těchto osob nicméně považuji za druhořadý a proto zjišťování přesných identit zatím není na pořadu dne).
Po krátkém úvodu, ve kterém Horian popisoval nedávné akce kriminálních živlů v království - zejména několik napadení vyznačujících se shodnými zraněními v oblasti krku (stopy po dvou špičatých zubech) - přešel bez otálení k přímé konfrontaci starosty Edwina a označil ho za vampíra a osobu, která na útocích měla svůj podíl. Tato riskantní akce byla velmi troufalá a nebýt toho, že starosta se vzápětí jal k útěku, mohla mít nepříjemné dopady na kariéru dotyčného seržanta. Seržant dostihl starostu na chodbě a Helmita později popsal, že viděl sluneční paprsky dopadající na starostovu kůži, jak způsobují něco jako popáleniny a uhelnatění na pokožce. Křik starosty po strážích byl v polovině uťat seržantovou sekerou (tvrdý úder naplocho, vedený pravděpodobně do temene hlavy) a vzápětí již voják opět vlekl bezvládné starostovo tělo zpět do temnější zasedací místnosti, kde sluneční svit již nebyl dosti silný a toto místo tak bylo pro nešťastného starostu jistě útulnější. Přísedící mágyně zajistila svými kouzly dveře před otevřením a Helmita spolu se seržantem započali zkoušky na vampirismus. Zkouška stříbrem i svěcenou vodou prokázala pozitivitu - kůže starosty při dotyku reagovala extrémně - podobně jako při zásahu slunečním světlem venku na chodbě.
Nebylo již tedy příliš pochyb. Na místo byl přivolán ještě mág Královské magické akademie konající hlídku nedaleko. Seržant ve své bezelstnosti a přímosti naléhal, aby se Akademie ujala zajatce. Zasvěcené jistě nepřekvapí, že magická akademie se odmítla do záležitostí, tou dobou již plně v operačním módu Armády, jakkoliv vměšovat a že ani na Hradě nemají o tak nebezpečného vězně zájem. Přivolaný mág tedy pomohl pouze s teleportací vězně do běžného městského vězení a po krátké diskuzi se rada města ukončila.
Seržant se vydal do věznice a pokusil se o zajištění maximální ostrahy. Dlužno říci, že více snad ani v silách Armády nebylo - jen málokterý vězeň byl pod takovým drobnohledem. Přes to přese všechno se však vězeň s příchodem noci doslova vypařil ze zavřené cely a na zemi po něm zůstaly jen všechny jeho věci včetně oblečení. Způsob, jakým k tomu došlo, není dosud znám, ale jistě souvisí se zvláštními schopnostmi těchto tvorů. Bylo by jistě zajímavé získat jednoho z těchto tvorů do tajných služeb království, ale tato myšlenka je spíše na poli čiré teorie. Vyhlášená uzávěra města a zostření dohledu nad přilehlým okolím nepřineslo žádný výsledek. Uprchlík tedy buď stihl proklouznout ven, anebo se dosud skrývá někde na území města (poměrně nepravděpodobná možnost, vzhledem k úrovni ostrahy a podrobné prohlídce většiny budov). Jisté však je, že město je momentálně v rukou tříčlenné rady, z níž jeden (pouze poradní) hlas patří lordu Gariusovi.

Závěrem této zprávy bych si tedy dovolil doporučit nadřízeným místům věnovat bedlivou pozornost dalšímu vývoji vnitřní politiky města a v případě potřeby zvážit utajenou či otevřenou intervenci libovolnými operativními prostředky. Navrhuji též skrytý nepřetržitý dohled nad všemi členy rady, včetně lorda Gariuse, neboť jeho loajalita a postavení nemůže být takovému dohledu na překážku, ba naopak - dohled nejen za účelem získávání informací, ale také za účelem okamžité akce (třeba i ochrany) - v případě potřeby - je i u něj nutností. Vzhledem k choulostivosti a náročnosti takové operace by měli být nasazeni pouze nejelitnější členové naší Organizace, které navrhuji stáhnout pro tyto účely z méně prioritních úkolů.

[Stig]

Stavba strážní věže na severu království Isharion pokračuje dle plánu, ačkoliv došlo k několika ztrátám na straně hlídkujících vojáků. Ostraha proto byla posílena a stráže jsou obzvlášť ostražité.. Tato oblast je v dnešních dobách vcelku nebezpečná a podle všeho se tu dá narazit i na jiné věci, než obvyklé bandity, vlky, skřety a podobnou havěť.
Byla proto svolána strategická porada, na které praporčík Brůna vysvětlil seržantovi Vorenovi a vojínovi Fradansonovi celou situaci. Většina rozhovoru byla důvěrná a tak si je vzal kus stranou.


Po rozdělení úkolů se oba muži vydali na menší pátrání, které dopadlo úspěšně.



Druhý úkol již vyžadoval více mužů a tak dostal seržant Voren pod velení menší jednotku v čele s desátníkem.



Následující akce se tedy podle předpokladů neobešla bez prolití krve, ale nebyla to krev statečných členů Armády Isharionu. Ba naopak - seržant, po boku udatného Avaldra, se zpět vrací sice až za tmy, ale s jednotkou o dva muže silnější.

[Violeta]

Šel právě z trhu domů s novými ampulemi. Neměl to daleko, pár metrů snad a už se těšil na teplou postel a večeři, když za sebou uslyšel volání. "Ahoj Vildo !" Ohlédl se a uviděl pár stop od sebe prudce mávající hobitku.
"Tak jak ti jde práce? Zrovna sem byla u Tivony, říkala, že tu kravku si odrodil prostě skvěle a tady ti posílá koláč!"
Dotyčný hobit, Vilém, si vzal od hobitky koláč a pousmál se. Než však stačil odpovědět, uslyšel jen "Tak já už musím jít ! AHoooooj !"
A hobitka byla fuč. Povzdechl si.
To je třeštidlo.
Když přicházel ke svému domku, obhlédl si ho. Nová fasáda svítila ve světle měsíce a vůně osladiče, divizny a nové slámy ze střechy se převalovala kolem. Znovu obhlédl domek a jeho pohled padl na balíček, položený na lavičce u vchodu. Rozbalil ho a vytáhl dobře uzavřené sklenice s jedovými váčky. Zahleděl se do vzkazu.: Na jed na krysy, ve mlejně si na ně stěžují *Rastislav* PS: nech si udělat ceduli, málem sem ten tvůj domek nenašel, nevědět, že je nově opravený.
Hobit Vilém sesbíral lahve a vešel do domku.
Druhý den ráno, nelenil a na kus dřívka začal ze šťávy z rudolistu psát: "Vilém Lahvička Alch... hmmm to se mi nelíbí." Zahodil dřívko a začal znovu.: "Bylinkář"
OOC:

(opět otevřený cech alchymistů pro Vilhelmovice s trenérem a malou jednoduchou laboratoří kde se dá mimo jiné připravit tabák.
.....neučí vše, ale bylinkář je to výborný!)

---

EDIT by Stig: Děkuju za akci, otevření pobočky cechu a za zápis. Uděleno 300xp.
PS: Před domem je stavební kontejner na kamennou pec a velký svícen. Cedule přidána.

[Talon]

Podivný symbol - Maniel
Milý deníč..... zatraceně. diáři,

dnes je 27. Toru, 346. roku. Dneska se mi stala vskutku podivná věc. Jako obvykle jsme pobíhala po městě a sháněla nějaké zakázky dělané pro alchymistku. Bohužel jsem žádnou nic moc nenašla. Většina po mě chtěla jenom lékařský líh. Dokonce i ta známá notorička v hospodě před Isharem ho chtěla. Holt, asi je špatná doba. Práce bohužel moc není. Nejvíc ji mám přímo od cechu, kdy chtějí různé ingredience "které samozřejmě v zimě nerostou", a můj velmi dobrý um v pyroforství je vskutku využit ve výrobě svíček. Ano, můj milý den..diáři. Cech alchymistů se musí topit pod tunami kvalitních svíček. Každopádně, proč to píšu sem. Ta podivná věc. Šla jsem zrovna okolo hradu a Vilhemovicemi, když se mi najednou zamotala hlava. Rychle jsem s ní zakývala, abych se zbavila toho divného pocitu. Ne moc dobrý nápad. Každopádně najednou se před mým zrakem utvořil podivný symbol. Připomíná mi to symbol, který jsem kdysi dávno viděla v Arcanu.     
Každopádně, když jsem došla až k onu symbolu, vysvitl uprostřed plamen a během pár sekund nebylo na místě po symbolu ani zmínky. Vskutku podivné. Doufám, že to nebyla předzvěst něčeho děsivějšího. Ale o tom pochybuji! V Isharu se takové podivné věci přece nemůžou dít. Nebo snad ano? dum dum dudum
       

No nic, přeji hezký zbytek noci, vlastně rána, měj se, diáři! muhaha

[Bejcek]

Byla vskutku krásná letní noc, ale to co nastalo bylo nejbolestivějším okamžikem v životě mladého alchymisty  jménem Guma.  Vše začalo, když potkal kněze Boronela od Helmitů a oba byli v bojové náladě, v té době i Kachna. Podařilo se vyčistit obávané doupě goblinů ve Vilhelmovicích, špinavou díru pavouků v trpasličím dole, nasbírali kamínky pro skřítky a tak dále... Bohužel jsme se rozhodli zapůsobit na pana starostu a pomoci městu a poutníkům s nedalekým hřbitovem, kde straší a ožívají nemrtví. Poslali jsme k zemi veškeré oživlé kostry, ale s tím jsme se nechtěli smířit a chtěli to doupě očistit na věky. Rozbili krumpáči kameny a zjistili, odkud zlo pochází. Všemi oleji a pomazaní a pod ochranou Helma se vydali dále. 
Teď to všechno začalo. Vyběhli na nás podzemní skřítci a ještěři řvali do zatuchlého vzduchu svá zaklínadla. Byli jsme ztraceni, odřízli nám únikovou cestu. v Ten okamžik se na mě Kachna podívala, zařvala, jak nikdy před tím. Rozeběhla se po celé místnosti a upoutala veškerou pozornost našich protivníků. Utíkali jsme co nám nohy stačily. Volám na Kachnu, ať jde ke mně. ale byla obklíčena. Když jsme vylézali na poslední chvíli ven, byl slyšet její poslední zvuk v životě. 
Ten večer jsme s Boronele navštívili hospodu a pili "Na Kachnu" a na žal.

Prosím tímto nebojácné dobrodruhy o pomoc při záchraně mrtvého těla Kachny, aby byla pochována, jak si zaslouží. Jako můj přítel.
   

[Bejcek]

  hobit.gif (Velikost: 19,29 KB / Stažení: 408)  
Byl první jarní den, když menší a zavalitý dobrodruh jménem Guma se procházel rozkvetlou loukou uprostřed srubu elfů. V ten okamžik snění Bertík, jeho věrný přítel a ochránce, vycítil srnku. Rozeběhl se proti ní a dřív než ho Guma zastavil, Bertík ji téměř zabil. Tu začal Guma šílet. Zabít srnku mezi elfy není to nejlepší co vás může v životě potkat. Vyběhl ven ze srubu,  utrhnul podvědomě 2-3 kytky co rostly poblíž a utíkal nazpět. Srnka už skoro nežila a Guma vytáhl z brašny trochu semínek z tykve, co někde našel a začal v ruce drtit společně s kytkama. Vzniklou lepkavou směs pomazal srnce na rány a po pár minutách účinku vstala a utekla. 
Guma se zasmál a řekl asi že by asi nebylo špatné se o bylinkách dozvědět i trochu víc. A pomoct tak i ostatním, kteří se dostali do podobné šlamastiky. Na cestě zpátky do Isharu potkal sličnou dívku jménem Eliška a vyprávěl jí co se mu stalo. Hnedle se dohodli, že Eliška bude prodávat jeho lektvary na trhu a shánět pro něj veškeré bylinky z okolí.

[Neuromancer]

Bylo jaro, květiny ve Vilhelmovické zahradě poblíž Jondalina řádu krásně kvetly. Motýli poletovali od jednoho květu k dalšímu. Do toho všemožně bzučely včelky a občas byl slyšet zpěv ptáků ukrytých v korunách stromů. Na mramorové lavici seděla starší hobitka v letních šatech. Její vlasy prozrazovaly, že za sebou už má spoustu let. Byly totiž šedivé. Naproti ní seděla její dcera Emili, o dobrých dvacet let mladší. Povídaly si spolu o Jondale a o těžkém životě v království. Je to spousta let, co působení Bolesti opustilo Ishar a jeho okolí. Nicméně život stále není jednoduchý. Časté neúrody, nemoci nebo i nedostatečný obchod způsobily, že spousta obyvatel žije ve špatných životních podmínkách. Někteří nemají na svá obydlí, jiní pomalu ani na jídlo. I přesto zde žijí lidé, kteří pomáhají ostatním v nouzi. Jako například sestry Jondalina řádu.

"Je to tvoje rozhodnutí a nehodlám ti bránit, tedy pokud mě budeš pravidelně navštěvovat." Matka se podívala na svoji dceru a do očí se jí tlačily slzy.
"Nemusíš se bát, je to přece jen přes most a budu sem často chodit. Víš přece kde je vývařovna u sekyrky. Navíc na sebe dám pozor, dobře?" Lehce se pousmála na svoji matku.
"Nemůžu tě tady držet věčně, aspoň pomůžeš ostatním v nouzi. Hlavně jim vař dobře, ať nemají hlad a dětem občas upeč něco sladkého."
"To víš, že budu. Brzy přijdu na návštěvu, tak se opatruj."
"Ty taky, ty taky Emili."

Pak obě vstaly, objaly se a daly si pár polibků na tváře. Mladší žena odešla směrem k uvázané mule, na které měla připevněné různé hrnce a jiné kuchařské náčiní. Odvázala ji a vyrazila směr Ishar.

[Neuromancer]

Svatba hraběnky Luciany Kareldské a Cypronského rytíře Gerarda Stříbrokřídlého. Hostina v Kareldu.

V Isharu byl vcelku obyčejný podzimní den. V přístavu kroužili rackové nad hlavami dělníků překládajících bedny se zbožím. Na tržišti se překřikovali podvodníci a snižovali v základu nehorázně přestřelené ceny. Někdo páchl rybinou a jiný pryskyřicí ze dřeva, z kterého vyráběl. V temných uličkách postávaly prodejné ženy, které vyhlíželi své chlebodárce. Sem tam prošla patrola stráží, ale jako obvykle neprocházela ty nejvíce zapadlé kouty města. Tam, kde se množí krysy a kupí špína.
Do toho se najednou rozezněly zvony na Helmově chrámu. Strážní se zdáli být nějak nezvykle upravení a branou města občas přijely slavnostně oděné osoby. V tu chvíli mi došlo, že tenhle den nemůže být úplně obyčejný. Až teď mi docvaklo, že se tady má sejít nějaká šlechtická smetánka. Předvést své nejdražší hadry, odříkat svatební slib a pak nakrmit hladové krky, aby se nebouřily. Dneska je den svatby a já zapomněl.
Spěšné jsem dojedl mastný piroh a olízal prsty. Honem jsem proklouzl přístavníma uličkama do svého doupěte. Malý domek, ale neodvažuju se ho tak nazývat. Je to totiž taková malá černá díra, kde po vás chtějí platit nájem. Vzal jsem si na sebe nejlepší košili kterou mám, dlouhé kalhoty a poměrně slušné kožené boty. Loutnu dneska nechám "doma". Tak teda honem do Helmova chrámu.

Nakonec jsem dorazil poměrně brzo. V chrámu nebylo ani nějak narváno, jak jsem se obával. Pár hezkých ženských v hodně drahých šatech, tak jsem si měl aspoň čím ukrátit čas. Pár chlápků, kterým jsem nevěnoval zvláštní pozornost a taky nějací strážní z armády. U oltáře stál starší Helmita, který čekal na nevěstu a ženicha. Brzy se začínali sjíždět i nějací šlechtici a zanedlouho se ukázal i svatební pár. Přijeli na Kareldských bělouších. V šatech z pořádně drahé látky. Cypronský rytíř sir Gerard Stříbrokřídlý a jeho nastávající, hraběnka Luciana Kareldská. S nimi vstoupila pro mě neznámá elfka, ale vypadala taky tak nějak šlechticky. Kdoví kdo to byl.

Oddávající chvíli počkal, až se lidé v sále zklidní a začal přednášet svoji řeč. Znáte to, takové ty řeči jak si slibujete hory doly až do smrti. Podstatný je slib, u kterého zaznělo dvakrát ano a následoval polibek. Přítomní tleskali a některé dámy nejspíš i plakaly. Došlo jim, že takového bohatého ženicha asi už nenalákají a že trochu promeškaly svoji šanci. Chlapi neplakali, určitě mysleli na nevěstinec a tolik se netrápili. Co mě potěšilo nejvíc, neobjevil se žádný podivný okultista, krutý mág v prastaré róbě protkané sférickou magií ani žádný jiný upír sající pannenskou krev nebo krtkodlak z vedlejší vesnice. Z tohoto jsem měl největší strach a musím honem zaklepat na chrámovou lavici.



Už jen o tomhle bych mohl sepsat nějakou lacinou báseň a vydělávat na tom v místních zaplivaných krčmách. Ale řeknu vám, to nejlepší teprve mělo přijít. Chlapi v hospodě tomu se smíchem říkali Kareldská žranice. Ti vzdělanější by řekli svatební hostina, ale je to to samé jen s jiným názvem. Tam jsem se bohužel nedostal, protože jsem měl sjednanou práci za slušné peníze. Na druhý den jsem to probíral s jedním opilcem z Isharu. Nikdy nechybí na žádné hostině ani nikde, kde se něco dává zadarmo. Tak nám to pak všechno povídal.
Do Kareldu přišel pěšky po lesní cestě, kolem orčí pevnosti kde prý mají naražené hlavy na kůlech. Tím vítají kolemjdoucí poutníky, ale co jiná cesta tam prý nevede. Jedině jít lesem, kde táboří bandité a to je ještě horší než projít těch pár mil, kde je ve vzduchu ten orčí smrad a hlavy podivně se šklebící z palisády. Nechápu jak sem může přijet nějaký diplomat a vůbec o něčem vyjednávat. Mě by všechny ty hlavy kolem dost znervózňovaly.

V Kareldu to už potom byla jiná, vše upraveno a připraveno. Všude až příliš stráží. Každý musel odložit své zbraně, než byl vpuštěn za bránu. Hodovalo se v kamenné stavbě. Ze začátku se pronášely svatební proslovy a později se už jen tak plácalo. S alkoholem v krvi se lidi nebojí řešit skoro nic. Řeknu vám tolik dobrého jídla jsem neviděl a to pití, Kareldské červené sladké jako med. Klobásy a pečené prasata. Sýry, žebra a já nevím co všechno. Za nic se neplatilo a mohli jste pít a jíst až do prasknutí. Někteří si dokonce nenápadně plnili i své kapsy a pronášeli dobře vyuzené klobásy. Kdo by se jim taky divil? Já teda ne a taky jsem nosil co šlo. Jeden by řekl, že jsem měl sakra plné kalhoty a taky že jo! Večer utekl rychle, ale stálo to za to. Příště jdu zase, ale nechám si ušít větší kapsy a taky spodky. Takové klobásy jste ještě nejedli, to vám povídám. Vše proběhlo bez jediného problému a účastníci odcházeli nebo odjížděli až pozdě v noci. Všichni se podivně usmívali a nakračovali, jako by měli taky plné kalhoty. Teda všichni ne, ale já jo. Říkají mi totiž Tonda Chmaták.



Sepsal slavný Isharionský bard, kterého ještě neznáte. Doplněno vyprávěním Tondy Chmatáka v místní krčmě. Důvěryhodnost pochybná, ale stalo se to na to dám krk. Ne ten můj, ale Tondův.

[Neuromancer]

"Gilberte ty starý mořský pardále, sakra dlouho jsem tě neviděl. Myslel jsem, že tě utopila nějaká vnadná mořská panna!"
"To by se ti líbilo Brantone, topit se budou místní panny v mém zlatě! Jen co předám zboží a pozvu i tebe!"
Dva starší chlapíci se vřele objali a poplácali po zádech. Nejspíš dobří známí.
Seděli v nějakém větším sále, nikdo jiný jim nedělal společnost takže se nemuseli krotit ve výrazech.
Oba byli odění v kvalitních šatech, v podobných chodili jen šlechtici nebo největší boháči.
"Vybral jsi dobré místo, tak jak jsem psal v dopise. Nechci, aby o tom vědělo celé město." Řekl starší z mužů. Štíhlý a pořádně šedivý.
"To víš, mám pár kontaktů, kteří za zlato zajistí vše. Domluvit místo, kde jsou jen čtyři uši nebyl problém." Odpověděl mu o něco mladší muž, který měl ještě většinu černých vlasů.
Na stole měli až příliš dobrého jídla a pití pro dva lidi. Popíjeli trpasličí pivo, ukrajovali z pečeného prasete a do toho ochutnávali spoustu druhů klobás a sýrů.
"Takže máš zase nějaký kšeft... doprovod karavany až do toho vzdáleného tábora. Teď v zimě je to o hubu a že letos má být krutá a dlouhá zima. Navíc se šíří zvěsti, že trollové a goblini slézají z hor. Prý nemají co žrát."
"Slyšel jsem, ale tlačí mě čas. To zboží tam musím dopravit nebo prodělám i svoje spodky. Jsi schopný mě sehnat nějaký doprovod? Nějaké zlato pustím a mám i nějaké staré harampádí, kterého se můžu zbavit."
"Tohle město je prolezlé špínou jako zdejší stoka, ale pár budižkničemů co si hrají na velké hrdiny bych sehnat mohl. Třeba se objeví i někdo opravdu schopný."
"To bych ocenil, pokud tam to zboží nedostanu, tak mám průser. Kdybych neznal tvé schopnosti, tak bych za tebou nešel to přece víš."

Povídali si dál dlouho do noci nebo možná do rána. Kdo ví. Staří přátelé se po dlouhých letech potkali a měli o čem povídat. Už druhý den byl na skoro všech vývěskách ve městě i mimo něj vzkaz.

***
Hledám schopné lidi na doprovod karavany. Cesta bude dlouhá, sníh a mráz bude náš nepřítel - to v tom lepším případě. Bude sice už jaro, ale předpovídá se dlouhá a krutá zima. Nicméně zboží nepočká a musí se dopravit na místo určení za každou cenu. Pokud se to podaří, každého kdo cestou nezdechne čeká slušná odměna. Pokud máš odvahu a máš to v hlavě v pořádku, tak vyhledej kupce Gilberta v Isharu.
***

OOC: (sobota 1. srpna 20:00) OMLOUVÁM SE, ALE DNEŠNÍ QUEST NEBUDE. PROZATÍM HO ODKLÁDÁM. DĚKUJI ZA POCHOPENÍ.

[Pilgrim]

Chlapi… jsou pitomci.

Moje životní krédo, ve kterém mě denně utvrzuje každodenní život v Isharu. Před pár dny jsem se od elfa Kivana dozvěděla o plánované výpravě do hlubokých cest pod Goren-Zarem s cílem najít květy zvláštní rostlinky jménem Tilaronpus Alinus, přísady potřebné pro výrobu Shunnarova lektvaru, který dokáže potlačit na krátkou chvíli účinky Bolesti. Pokoušela jsem se ho vyptávat na víc, ale nedokázal mi říct žádné podrobnosti. Řekl mi jen tolik, že výpravu svolal jistý alchymista z Isharu jménem Rubby a že podstoupení výpravy by nám ve městě mohlo časem vytvořit dobrou pověst. Nechtělo se mi s takovým nedostatkem informací pouštět do neznáma, ale nakonec jsem s plánem neochotně souhlasila, protože pro naši skromnou skupinku to byl skutečně způsob, jak se zviditelnit.

Když jsem se ve smluvenou dobu dostavila před Isharskou bránu, mé obavy se začaly prohlubovat. Především proto, že jsem tam stála sama. Chvíli před stanoveným časem se nakonec objevil Kivan, ale po našem hrdinném vůdci výpravy ani stopa. Po několika dlouhých minutách konečně dorazil. Přesto mě obavy neopouštěly. Rozhlížela jsem se po naší malé skupince a přemýšlela jsem, jestli je tohle všechno jen žert. Já, elf a alchymista na cestě do nejhlubších děr v Goren-Zarských dolech.

„To máme být všichni?“ zeptala jsem se.

Rubby jen pokrčil rameny a řekl: „ Počkáme a uvidíme, možná se ještě někdo přidá.“

V duchu jsem obrátila oči v sloup. Začíná to skutečně moc pěkně. Výprava, která měla podle Kivanových slov takovou důležitou roli v dalším dění celého Manawydanu, byla ponechána napospas náhodě a ochotě kolemjdoucích se přidat k nejistému a nebezpečnému podniku. O to víc mě překvapilo, že se Rubbymu opravdu podařilo sehnat tři další. Bojovníka se ztrátou paměti, mladou a nezkušenou čarodějku a kouzelníka v černém, z jehož chování jsem měla od začátku tik v oku.

Když se nám podařilo sehnat dostatek bláznů pro naši výpravu, zavedl nás Rubby do dolů, aby nám v soukromí vysvětlil, oč jde. A to velmi stručným způsobem.

„Stateční dobrodruzi, sešli jsme se tu, abychom hluboko v Goren-Zarských cestách našli rostlinu se zvláštním jménem Tilaronpus. Jedná se o malé fialové kvítky, které je snadné přehlédnout. Nějaké otázky?“

Nepokrytě mi spadla čelist. To je vše? Lepší instruktáž jsem slyšela i o prostírání stolu. Zvedla jsem ruku.

„Mám dvě otázky. Za prvé, já to sice vím, ale jsou tu tací, které by jistě zajímalo, k čemu je ta rostlina dobrá,“ podívala jsem se na ostatní.

„Květy Tilaronpu jsou důležitou přísadou na výrobu lektvaru,“ odpověděl Rubby.

Chvíli mi trvalo, než se mi podařilo znovu nadechnout. Tohle už začínalo být absurdní. O to víc, že se zdálo, že nikdo jiný nemá potřebu se na nic ptát. Nebýt to pro mě tak důležitá výprava, už bych se obrátila na patách a mizela za prvním rohem.

Pokusila jsem se uklidnit a kývla. „Dobře… druhá otázka: Kde jste získal informaci, kde tu rostlinu hledat?“

„Ale já to nevím. Nevím o té rostlině skoro nic. Vím jen, že má fialové květy a roste někde v podzemí.“

„Cože?“ vyhrkli jsme jednohlasně já a Kivan. „Takže jdeme naslepo do nejhlubší díry v těchhle tunelech a prostě budeme doufat, že budeme mít štěstí?“ dodal elf. V duchu jsem se se sympatiemi podívala na elfa. Alespoň někdo z naší skupinky, komu zůstalo trochu zdravého rozumu.

„Jo, tak to je,“ dodal alchymista suše.

K mému velkému překvapení jsme vyrazili v plném počtu do hlubin Goren-Zarských tunelů. Prodírali jsme se skrz hromadu otravných a ohavných potvor hlouběji a hlouběji do podzemí. Až u jedné hlubší šachty, když jsme se spustili dolů, se nám postavil do cesty tvor, jakého jsem ještě v životě neviděla. Velký, hliněný tvor, zhruba humanoidních tvarů, s pěstmi o velikosti kovadliny.

„Zemní elementál? Zajímavé,“ pronesl kousek za mnou Kivan. Takže tohle jsou elementálové. Byli to velmi tuzí soupeři s tvrdou kůží, kterou naše zbraně pronikaly jen velmi pomalu. Dokonce ani magie našich dvou kouzelníků nebyla proti těmto tvorům velkou pomocí. Přesto se nám velmi pomalu dařilo prodírat se kupředu. Navíc se ukázalo, jak moc naše skupina postrádá vedení. Nevěděli jsme, co jeden od druhého očekávat a co víc, kouzelník v černém se jevil, jakoby ani nic neočekával a jednal zkrátka na vlastní pěst. Typický chlap…

Po nějaké době se za našimi zády ozval alchymista. „Našel jsem ji. To je ta květina, ale… je otrhaná. Někdo odtrhal všechny květy.“ Skvělé, to znamenalo další potíže. Mohli jsme jen doufat, že ať už květy sesbíral kdokoli, zůstaly někde v tunelech a neodnesli je na povrch. Prohledávali jsme tunely dlouho, než se nám konečně poštěstilo. V jednom z tunelů jsme našli velkou kovovou truhlu a v ní, kromě dalších věcí i hromádku hledaných květů Tilaronpu.

Když se nám podařilo dostat se zpět na povrch, zhluboka a s úlevou jsem se nadechla večerního vzduchu. Zamířili jsme zpět do Isharu, abychom probrali, jak s květinou naložit. Ukázalo se, že bavit se o naší výpravě na veřejném místě byla chyba. Po chvíli, co jsme spolu rozmlouvali o našich plánech, se zpoza stolu kousek od nás zvedla postava a přistoupila k nám. „ Hlupáci, tu kytku si vezmu sám,“ řekl ten chlap a vrhl se na nás. Byli jsme čtyři a on byl ozbrojený jen krátkým mečíkem, nečekala jsem odpor a už vůbec ne tak tuhý, jaký nakonec byl. Když se nám neznámého nakonec podařilo skolit, pochopili jsme. Upír. Bezva… takže květinu z neznámého důvodu hledali ještě i upíři. V rychlosti jsme se sbalili a se zbraněmi v rukou se přesunuli do chudinské čtvrti, kde v malém domku bydlel alchymista Rubby.

V domku jsme v tichosti přemítali, jak naložit s květy a jak se dozvědět další podrobnosti o výrobě Shunnarova lektvaru. Dospěli jsme ke dvěma možnostem, kde najít více informací. Mezi elfy Quendë a v Arcanu. Nevěřila jsem a stále nevěřím těm šarlatánům z Isharu a Kivan z nějakého důvodu nechtěl přitahovat pozornost elfů, přesto jsme souhrou náhod narazili na obě frakce v jednom. Neochotně jsme se dohodli, že vyhledáme pomoc v Arcanu, jelikož to byla nejbližší možnost. Ze dveří cechu vyšla elfka v nemožných růžových šatech, ze kterých mi při pouhém pohledu začaly cukat koutky. Jak v tom proboha může někdo chodit a nezabít se? Kivan, při pohledu na elfku, se však velmi rychle a nenápadně začal vytrácet s tichými slovy, že na nás počká, až se dozvíme něco víc. Elfka nás poněkud překvapivě přijala a začala nám poskytovat přehršli informací o lektvaru. Jen mě trochu zaskočilo, že se vydávala až téměř za znalce tématu Shunnarova lektvaru a že nikde nikoho lepšího nenajdeme. Mé podezření potvrdil v následujících chvílích příchod elfího alchymisty z Quendë, Ivora llániena. Ukázalo se, že alchymista Ivor byl ten, co Rubbymu řekl o květech Tilaronpu, měl dokonce i recept na přípravu lektvaru, co víc, měl i jeden lektvar ve své úschově. Nakonec vyšlo i najevo, že pod Isharem v tajných tunelech by se mohl vyskytovat pramen Ibuprofenia, další přísady nutné k výrobě lektvaru. Elfka z Arcana nové informace neochotně potvrdila. Avšak ihned vzápětí udělala opět něco, co mi zahýbalo žlučí znovu. Mě a alchymistu Ivora vyvedla za dveře a v soukromí se začala bavit s alchymistou Rubbym. Když ten nakonec vyšel ze dveří cechu, řekl nám, že elfka mu dala mapu s tajnými chodbami vedoucími pod Isharem a že se sám vydá pramen najít.

S podezřívavým a nevrlým pohledem jsem si měřila alchymistu. Nerozumím tomu. Naprosto neznámá elfka nám horlivě vypráví všechno, co ví o lektvaru, přičemž zamlčuje důležité informace, a když se ukáže pravda, tak nás vyhodí za dveře a člověku, kterého dodnes nikdy neviděla, vydá mapu tajných tunelů pod městem? Tomuhle člověku už nevěřím vůbec nic a ať si Kivan brblá, co chce, Rubbymu květy nevydám. Prosadila jsem si, že nasbírané květy dostane do rukou alchymista Ivor, že u elfů budou v bezpečí mnohem víc. A pokud to bude možné, budu se v dalším průběhu událostí obracet pouze na ty, kterým věřím.  

[Lynx]

"Chlapi! Slyšeli jste to !" křikl rozjařeně Dalibor na skupinku svých kumpánů sedících u jednoho stolku v hospůdce u Swallow.
Od stolu vzhlédl zavalitý muž, z huňatým obočím, chvíli se na Dalibora ze zájmem díval a po chvíli mlčení povídá :" Tak nás už nenapínej Dali, co se děje?"
"Do Isharionu přijel zámožný překupník, jistý Hobit Jeřábek." Pokusil se zatvářit důležitě, ale moc se mu to nepodařilo, protože od kumpánu sklidil jen kyselý úsměv. Zavalitý muž jen pokrčil ramena a povídá : " A co my máme z nějákým Jeřábkem? "
"Ty to nechápeš? Překupník! a zámožný, Na vývěsku za naší kovárnou dal asi dvacet různých zakázek a každá je za dobrou cenu, navíc jsem slyšel že se nebrání ani vyjednávání! Vlastně jsem vám to jen přišel říct, teď mám totiž práce nad hlavu, musím pro něho ukovat dost mečů, takže pivo si dnes nedám."
Kumpáni se na sebe zahleděli, jeden z nich se otočil směrem k barmanovy a křikl : "Platíme, zdá se že máme před sebou spoustu práce. "

[Stig]

"Veliteli, hlásím návrat z hlídky!", zahlásil právě příchozí mladý člen Stopařů Isharionu svému nadřízenému. Mladík vypadal trochu rozrušeně, zadýchaně a na čele měl krůpěje potu.
"Tak co pro mě máš, Stopaři?", vzhlédl velitel čety od pergamenu, který měl právě rozečtený.
"Severně od pevnosti orků, kus od cesty, našel jsem dvě malá tábořiště - jedno skřetů a jedno lesních goblinů. Zatím je jich málo, ale vypadá to, že se svolávají ze širokého okolí.", odpověděl mladík.
"Hmm, to by bylo nejlepší s nima co nejdřív zatočit.. Ale nemám dost mužů, které bych mohl postrádat z průzkumů a hlídek. Třeba se o ně postará některý z dobrodruhů. Slyšel jsem, že i v těchle malých táborech se občas najde něco zajímavého, ty stvůry si často v bednách schovávají nastřádaný lup.", zamyslel se velitel nahlas. "Máš pro mě něco dalšího? A zakreslil sis ty místa do mapy?"
"Zakreslil, pane, podívejte.", odpověděl horlivě zelenáč ukazujíce zkušenému veliteli kus pergamenu s malůvkami. "Jo a taky jsem zahlídl mezi stromama potulovat se nějakého gnóma, vypadal vystrašeně. Chtěl jsem ho doprovodit někam do bezpečí, ale než jsem se k němu přiblížil, všiml si mě, a zděšeně zmizel mezi stromy. Asi si myslel, že jsem lapka a dal se na útěk. Ti malí prevíti nejsou mezi vším tím mlázím a keřema vůbec vidět. No, snad mu někdo pomůže dostat se někam do civilizace. V Cyproně se prej ztratil jeden truhlář, nikdo se po něm snad ani nesháněl, zkrátka ticho po pěšině. Nojo, ale kdo tam bude makat v tý dílně, co se staví, to taky nikdo neví. Doufám, že tenhle gnóm dopadne líp, už jsem o tom prohodil pár slov v hospodě po cestě, tak se to snad dostane mezi lidi..", řekl. "Samozřejmě jsem tam byl čistě služebně!", doplnil rychle adept když uviděl pozvednuté obočí svého velitele při slově "hospoda".
"No dobře, dobře. Tak ti děkuju, tady je tvůj žold a běž si chvíli odpočinout, potom se u mě zastav pro další rozkazy.", mávl rukou velitel a vrátil se ke svitku, který četl předtím.

[Fujiwara]

V Isharské hospodě u brány bylo dnešní večer rušno, tak jako vždycky.
Prodejné holky měly již vyhlédnuté movité zákazníky a pozorní kapsáři měli zamluvené měšce nepozorných hostů. Každý z nich už jen čekal na správný okamžik.
V sálu byl pořádný hluk a všichni museli překřikovat ostatní, aby vůbec něco slyšeli. Okna nestačila odvádět spoustu dýmu z tabáku.
V rohu seděli dva muži středního věku a popíjeli pivo z korbelů. 

"Chade dneska jsem měl sakra den. Vracel jsem se z dolu nadřený jako mezek, celý zaprášený. Šel jsem se trochu opláchnout k fontáně ve městě a vyprat si špinavou košili. No co se mi nestalo, proti mě jel ork na koni. Kůň funěl jako kdyby vezl grizzlyho, div se mu nepodlomily nohy. Měl na sobě nějakou pořádnou zbroj a krvavě rudý plášť. V ruce měl obrovskou sekeru. Při něm běžel jiný ork v róbě. Ten na tom koni začal něco blekotat tím jejich stupidním jazykem směrem ke mě. Tak jsem mu řekl, že nerozumím - s tím že si půjdu po svých."

Na chvíli se odmlčel, aby se napil piva. Na knírku mu zůstala pěna, kterou si setřel hřbetem ruky.
"A co má jako být? To jsi ještě neviděl zelené kůže ve městě?" Vyhrkl Chad na svého společníka.

"Počkej, teď to přijde." Prsty si opatrně přejel levou tvář a lehce se přitom zašklebil.

"Z ničeho nic mi dal takovou ránu tou násadou od sekyry, že se mi zatmělo před očima. Roztrhl mi ret a dásně, až ze mě tekla krev. Ještě že mi nevyrazil zuby. Pravou ruku, kterou používám meč mám ještě ztuhlou a stejně byli dva. Nehledě na to, že bych proti nim neměl šanci. No jen co jsem se vzpamatoval jsem se klidil pryč."

Chad se zatvářil překvapeně, asi tak jako by Dara nabízela své služby bez poplatku.
"To si děláš srandu ne? To ti mám jako věřit?" Lehce posměšně zareagoval na svého dlouholetého přítele.

"To myslím smrtelně vážně. Myslel jsem si, že stráže poblíž zareagují ale dělali jako že nic nevidí. Poslední dobou co není slyšet o tom starostovi co se vozil jako páv na tom válečném oři ve zbroji to tady jde ke dnu. Samá korupce a anarchie. Nevíš kdo ti kdy vrazí kudlu do zad a pak tě ještě okradou samy stráže a hodí tě do žumpy. Je mi z toho na blití."

Odplivl si na podlahu lehce růžovou slinu, pivo mu nejspíš otevřelo nezhojené rány.

"Asi to bude k ničemu, ale někdo by s těma přerostlýma zelenýma hnusákama měl něco začít dělat, být po mém tak je zavřu do klecí a vystavoval bych je tak možná na jarmarku jako nějaké šavlozubé tygry. Tihle krvaví barbaři tady nemají co dělat. Jejich mozek je menší jak trpaslíkovo varle po ledové koupeli. Pořád ještě neumím psát, tak bych chtěl abys to sepsal ty."

...po dalším hovoru, který nebyl zřetelně slyšet...

"Piš, budu ti to diktovat."


Vážený správce města Isharu,

chci Vám oznámit, že jsem byl dnes u fontány napaden zelenou bestií - orkem na koni ve zbroji v rudém plášti. Bez jakéhokoli důvodu na mě začal pokřikovat v pro mě nesrozumitelném jazyce a pak mě praštil vší silou dřevěnou částí sekyry. Poblíž byl jeho komplic, který vše sledoval.
Hned potom co jsem popadl dech jsem se klidil z cesty. Tou sekyrou by mě bez přehánění klidně rozpůlil jedním úderem.
Kousek od místa, kde se vše odehrálo postávalo několik strážných v královských službách. S dlaní a tváří od krve jsem se vydal k nim. Podle všeho nic z toho neviděli nebo to vidět nechtěli. Zeptali se mě pouze jestli jsem občan města. Když jsem řekl že ne, tak ať si prý táhnu po svých.
Byl jsem zděšen situaci, která tady panuje. 
Proto se obracím na Vás, jestli s tím můžete něco udělat. Situace ve městě je tragická a chování orků se nedá slušně popsat. 
Možná dokonce toho na koni v rudém plášti budete znát, ale nejspíš jich je tady takových spousta.
Pokud budete chtít, dostavím se osobně. Možná celý útok viděl i někdo další, kdo by to potvrdil.
Můžete mi zanechat vzkaz v přístavní hospodě, kde jsem ubytovaný.

S úctou a pozdravem Dragomir.

[Stig]

OOC: Pěkný zápisek, udělena odměna.

[Pilgrim]

"A mám toho dost!" Vztekle mrštila své drátěné rukavice do rohu. Několik vojáků v kasárnách se na ni z části překvapeně, ale z části i pobaveně podívalo. "Zorgulg a ta jeho banda se chovají, jak zvířata. A teď budou ještě napadat lidi přímo v Isharu? Ale mě je to jedno. Ještě jedno takové hlášení a sama se postarám o to, aby orky hnali z města sviňským krokem. Zorgulg si hraje na velkýho náčelníka a přitom jenom umí honit malý holky po lese." Pobaveně si odfrkla. "A ani to mu nejde. Jestli se po našem dnešním rozhovoru nic nezmění, zakážeme orkům vstup do města."

[Stig]

"Tak, hotovo.", spokojeně zamručel sám pro sebe Garius ve svojí kanceláři, když dopsal poslední jméno na stránku a zaklapl těžkou knihu. "Sice nebylo vyhověno všem, ale jsem rád, že řady občanů Isharu se zase po čase rozšířily."

OOC: Žádost o občanství Isharu (a tedy např. i ochranu stráží a volební právo) lze podat například skrz zákoník na stolku u hlavní brány města.