[RP] Tvoříme naši budoucnost: čas boje
#1
Bylo chladné ráno Hacuchi jěště pod obzorem a má meditace jěště nemohla začít.... Počkal jsem tedy na Hacuchi než se objevý první ruce mého boha... Má meditace trvala přes několik hodin, meditoval jsem o mnohých věcech potkával jsem tváře lidí a orků které jsem zabil . Zarmoutil jsem se. Opět jsem musel hledat ve své duši klid a mír mého boha Hacuchi. Když mě probudilo divoké prase vstal jsem a raději jsem odešel. Po uplynutí několika hodin chůze do ishárksých zahrad za řekou, jsem začal provádět složité kombinace pohybů , na uvolnění mého těla a duše. Cítil jsem jak v mém Háto začal proudit život. Den byl překrásný připadalo mi. Přímo stvořený pro boj. Blesklo mi hlavou. Při krásné procházce zahradou jsem se zahalil do tmy , stínů a vypravil na lov. Po cestě jsem narazil na mnoho lidu u jednoho statku. Myslím že jsem tam už někdy byl. Ano ,paní Valerie zde krátí svou volnou chvíli. Přišel jsem tedy blíže a pozdravil mím starým zbůsobem Konnichiva. Narazil jsem na spoustu přátel: Alyn, Richard,Gerg,Caladhiel,Elision,Fenek. Poptal jsem se co že se tu děje. Řekli mi že se nabírají válečníci na dalekou cestu. Tak mi blesklo hlavou...."Zde bych mohl být užit a také bych měl nové poznatky pro své nejbližší na Východě Musa a Myiamutseho". Optal jsem se kam se mám postavit abych se mohl připojit. Paní Eržika tomu všemu blázinci velela.Křehká žena ale hlas jako bič. Muži ji poslouchali na slovo. Myslím si že by je i přinutila jíst ze zěmě kdyby chtěla.No ale píšu zde o mích uvahách a příběh mi stojí.... Takže jsme se vyrovnali a začali nám rozdávat lahvičky s nějakou tmavozlatou tekutinou. Příšerná barva.... Poté nás sešikovali a vyšli jsme. Levá,pravá a stále dokal. Dusot šlápot se rozléhal krajinou. Všechna zvěř se rozutekla před tou kavalerií kterou jsme pomyslně tvořili. Mašírovali jsme si to lesem jako pravá armáda. Když jsme dorazily na hranici kdy byla bolest jěště snesitelná měli jsme za ukol vypít tu tekutinu kterou nám naservírovali. Chvíli jsem si léhev prhlížel a nakonec vypil. Byla to hrozná chut jěště dnes cítím tu pachut močálu výkalu a všeho možného. Řval jsem na chlapy Gekisen, Gekisen,Gekisen a ostatní se přidali řvát BOJ.BOj. Bylo to užasné jak se dá armáda vyburcovat k něčemu takovému. *kousek listu chybí* Náhle jsme stáli před obrovskou bránou "dírou?" do země. Zamrazilo mě v zádech. Slečna Eržika nás sešikovala.... A Prý jsme měli vejít s odvahou ale na spoustě mích přátel bylo vidět že mají strach. Jěště jsem s nimy stačil prohodit pár slov že jim budu nablízku. Nastal ten okamžik stachu a euforie z boje. Vešli jsme! Zatemnilo se mi před očima. Vidím jak předemnou bojují líde s elfy bok po boku proti černotě. Zařval jsem Gekisen! Nikdo se neozval. Mžoural jsem očima až jsem pochvilce začal rozeznávat patrné rozdily mezi tmou a stvořenímy či duchy proti nimž válečníci bojují. Slyšel jsem mnohé výkřiky, skřeky. Krev byla cíti ve vzduchu. Nemohl jsem se pohnout. Nohy jako by mě zdřevěněli. Chtěl jsem nahmatat zed ale sáhl jsem na Richarda. Zavrčel. Co to s tebou je Sotchi! Otázal se mě. Já na něj akorát zpetně zařval Gekisen! Uchopil jsem pevněji halapartnu a snažil se přiblížit k petrvávajícímu boji. Podařilo se! Rozmáchl jsem se halapartnou na stvoření předemnou. Chtěl jsem té příšeře rozpůlit lebku ale promáchl jsem. V duchu jsem si stále opakoval své meditace k Hacuchimu. Nemůže to být nic co nás tady zranuje. řekl jsem si. Opět jsem pozvedl halapartnu a bodl jsem. A ejhle narazil jsem na něco měkého do čeho jsem se zabořoval stále hlouběji. Cítil jsem silný pach krve který se řinul z protivníka. Ale ani jediný výkřik nevydal. Pomyslel jsem si: To nejsou snad lidé. Slyšel jsem jak vzduchem něco zavlnělo. Jakoby šípy ale neviděl jsem je. Předemnou náhle popadali spolubojovnicí v obrovských křečích na zem. Stejný osud potkal i mě. Nevím jak dlouho jsem se plazil po zemi ke bráně z tohoto hrozného místo, bohužel jsem se nedoplazil. zasáhla mě další vlna křečí a upadl jsem do bezvědomí. Když jsem se probudil bylo okolo mě mnoho mrtvol . Po chvilce prohlížení jsem si všiml že mají černou kůži a nepatří k výpravě. Zavola jsem do temna Gekisen. Nikdo se neozval. Vstal jsem tedy po dlouhé době námahy a vydal se do hlouby temna . Myslel jsem stále na svého boha Hacuchiho. Zkusil jsem se opět zařvat Gekisen! A ejhle se ozvalo známe zdravíčko od Elisiona. Poptal jsem se co se stalo. Řekl mi že to co mě omráčilo bylo nějaké kouzlo od toho černocha se kterým potom Richard vedl boj. Naštěstí vyhrál jinak by jsme tu nebyli. Řekl mi že narazili na 3 stromy které promluvili jen k řemeslníkům. Dali jim ukol který museli splnit aby dostaly klíč ke dveřím vedoucí k truhle. Když jsme ukoli splnili všichni s napětím očekávali co bude v té zminované truhle. Byl tam svitek! Paní eržika nám ho nepřečetla ale uschovala jej jako kdyby to byl nejvzácnější poklad na světě. Náhle jsme se rozhodli vynořit z tohoto temného vězení. Ruce mého boha Hacuchiho bodali do očí jako nejostřejší dýky. Musel jsem mnohokrát mžourat abych někoho rozpoznal. Rozhlédl jsem se a uviděl jsem že všichni mí přátele jsou sice zkrvácení ale živí. Mé Háto se zaradovalo. Paní Ežika vydala rozkaz návratu. Byl jsem moc rád že to všechno tak dopadlo. Když jsme dorazili k hospodě u Swalow odpojil jsem se abych si mohl dáti mé Oblíbené Saké. Po několika locích jsem padl a probudil se dnes 24. Luny 280.roku
Sotchi Tokugawa - věrný sluha Východu

Lepší být poblíž s 10 muží , než daleko s 10000.
Odpovědět
#2
...zrovna jsem projížděl kolem domu paní staroskty Valerie, když jsem málem upadl z koně.
Tolik osob pohromadě jsem již dlouho neviděl, jistěže mne zajmalo co že se vlastně děje. Zjistil jsme že se jde pro svitek, znova? Už několikrat byla vyprava neuspěšná, pak ale přicházeli další a další, bylo nás tam snad přes tucet. Všichni byli netrpělivý a já si musel běžet sehnat ještě nějakou výbavu, dostal jsem lektvar proti bolesti a po par horlivých debatách se šlo na ono známé místo ktere jsme pred nekolika mesici zkousel pokorit jeste s par lidma kteri se zde dnes také ukázali. Překvapilo mne že ve městě nebyli žádné vývěsní listiny že se něco takového koná, tajná akce? možná... Mladí a netrpělivý zelenáči se rozběhli kupředu avšak ani nevěděli kam běží, půlka skupiy zabloudila a ke vchodu do tajmenho vchodu do podzemi nás došlo asi jen 5. Již dlouho jsme byl na odpočinku a má tetiva byla neklidná, srovnal jsme si šípy v toulci a vypil lektvar proti bolesti. Gerg se vrátil pro ztracenou skupinku, čas nás tlačil, co když lektvary vyprší? Po hodině čekání se dostavili i naši zbloudilci a predni linie se vrhla dovnitr, po chvili jsme spolu s dalšími lukostřelci vstoupil i já, bylo to známe prostředí a bylo nas tam minimalně 3x vice než dky předtím, boj to byl poměrně snadny, co nam přitěžovalo byla snad jen rychla obnova techto zvlastnich protivniku. Válečníci skvěle drželi řadu a proto sem vyšel téměř bez zranění avšak když jsme se dostavali ke konci, oběvil se zlověstný mág a zasadil mi krutou ránu, pak další a pak už si nan ic nevzpomínám, jen jak na demnou gerg stál a modlil se. Pak někdo zvlolal : máme to! utíkejte ven! Byl to duvod na řádnou oslavu, tudíž už vám nemůžu povědět co se dělo po těch pár pivech a sklenicích vína.
It's good to be bad.
Karlos Strench - Elf, hraničář
Odpovědět
#3
Tereza si unaveně sedla. Protože v Arcanu nikdo jiný nebyl, bez skrupulí si vykasala šaty a povolila boční přezky koženýho brnění vespod. Takhle na ní nehezky viselo, ale bylo to pohodlnější. Pomyslela si, že za poslední dobu musela přibrat.

Zase se do toho nechala zatáhnout. Ženská, který táhne na čtyřicet už by tohle mohla mít za sebou. Dobrodružství je přeci pro mladý a neklidný. Měla by si pořídit zrcadlo aby ji občas připomělo pravej stav věci. Možná by pak raděj seděla doma a studovala recepty, místo toho aby lezla do takovejch děr.

Nakonec to šlo docela hladce, pokud jde o její část práce na týhle věci. Od předchozích pokusů se ta banda trochu secvičila, navíc už věděli do čeho jdou a drželi ty černý v dostatečný vzdálenosti. Takže to vlastně byla jen procházka. Poděkovala jim vůbec? Asi ne... nevadí, oni moc dobře vědí, jak je to důležitý a úspěch je víc než slova nějaký bylinkářky.

Sešla dolů, kožený brnění vyměnila za oděv do města vhodnější. "Tak a znova od začátku" povzdechla si. Pak otevřela truhlu a začala kontrolovat a převažovat zásoby svejch bylinek.

Nejhorší je, že teprv když člověk vyrazí na cestu, zjistí jak daleko je doopravdy jeho cíl. A že dosáhnout ho taky nemusí bejt v jeho silách... Pak zavřela oči a pokusila se vybavit si ty zbytky matných vzpomínek na Eldamar. Bylo tam krásně. Ještě jednou se tam podívat... bude to dlouhá cesta.
Člen klubu spokojených hráčů
Lidi by měli míň mluvit a víc poslouchat
Odpovědět
#4
Očima trpaslíka
Jednoho rána ho probudil zvuk klepajícího na stěnu svatyně. Mrzutě si povzdychl, ale přeci šel otevřít. Za stěnou stál posel se svitkem v ruce, vzkazující, že se má ihned dostavit před dům zvaný „Poslední výspa“. Neváhal a hned se dal na cestu, během ní potkával různé dobrodruhy běhající sem a tam.
Když dorazil na místo, bylo mu pověděno, že se chystá výprava za svitkem. Jen přikývl na souhlas, že se také přidá. Chtěl se ještě na něco zeptat, ale hned byl přerušen dalšími odvážlivci, kteří se nedočkavě vyptávali.
Později, když se zmatek uklidnil, se rozdával lektvar proti Bolesti, ale jak se později ukázalo, tak ničeho není nikdy dost. Onoho trpaslíka potěšilo, že také jdou jeho krajané, na které se může vždy spolehnout.
Když se výprava dala do pohybu, tak hned věděl, že je něco špatně. Půlka skupiny ani nedorazila na místo určení. Buď to bylo špatným velením a nebo špatným posloucháním rozkazů, ale to už se asi nikdo nedozví.
Po úplném příchodu všech na dané místo se měl rozpoutat boj, ale k tomu nedošlo, jelikož pár bláznivých orků je sledovalo. Po odehnání orků se všichni začali připravovat na krutý boj. Všichni kromě trpaslíka, který jen něco zašeptal a zase odešel do ústraní.
Válečníci vpředu, lukostřelci za nimi, mágové nakonec a boj mohl začít…
Po dlouhých bojích si mohli dobrodruzi na chvíli odpočinout, ale něco bylo zase špatně. Najednou začali přicházet další bojovníci temnot a tak se rozpoutal další boj. Trpaslíkovi se pak později dostalo vysvětlení, že tam přicházeli díky portálům po celé oblasti.
Konečně byl získán svitek a všichni mohli jít zase domů, ale ne všichni… Trpaslík se skláněl nad jedním mrtvým, skoro každý mu říkal, aby ho tam nechal, ale on na ně nereagoval. Po chvíli se mrtvý zvedl a byl zase čilý k životu.
Nikdo neví, jak to všichni mohli přežít, že by díky onomu trpaslíkovi? Ale to je už vlastně jedno, hlavní je, že se ta výprava podařila…
Odpovědět
#5
Výprava za svitkem

Výprava, které jsem se zúčastnil, byla v něčem zajímavá, možná až podivná. Nejdříve se všichni sešli před domem kovářky Valerie. Do poslední chvíle se však pořádně nevědělo, jestli se vůbec vyrazí, nebo jestli zůstaneme stát jako pořádně zakořeněné stromy.
Po dlouhých dohadách, kdo kde a jakým způsobem bude postupovat, co se stát musí a co se naopak stát nesmí, jsme se zatím pospolu vydali na místo určení. Pak však přišel na řadu první zvrat, který ovšem nikdo z nás nepředpokládat a který by se vlastně ani stát neměl.
Po několika desítkách kroků jsme se dostali k lesu, nikdo by si ale ani nepomyslel, že by se něco takového mohlo v lese tak řídkém, že se dá prohlédnout skoro až na druhou stranu. Několik z nás, tedy spíše polovina z původní skupiny, se v lese ztratila. Do této části skupiny jsem patřil i já. V tomto lese jsem nikdy předtím nebyl a už vůbec jsem nešel na místo, kde nás zbytek jistě horlivě očekával. Bloudili jsme a bloudili, nikde nic, co by se dalo brát jako dobrý orientační bod.
Po zhruba deseti minutách nás někdo v lese posbíral. Nevěděl jsem v tu chvíli kdo, nevím to doteď, ale dovedl nás na místo setkání v pořádku. Poprvé v životě jsem viděl tu zeď z černého kamene, která v sobě skrývala tolik tajemství.
Trvalo to ještě nějakou dobu, než jsme se vydali do útrob jeskyně. Dohadovali jsme se ještě totiž o posledních detailech, já si ještě naposledy přeříkal všechna kouzla, abych náhodou v bitevní vřavě nějaké nezapomněl nebo nepopletl. Když se náhle ozval povel k útoku, celá skupina vyrazila. Vpředu šli přirozeně válečníci, hned za nimi kněží, střelci a já, za námi řemeslníci, kteří v podzemí vykonali asi největší roli.
Hned po vstupu do jeskyně jsme byli napadeni bojovníky. Byli nazí, jejich kůže byla jakoby z kovu – lesklá a velice odolná. Když jsme se s první vlnou vypořádali, šli jsme dál. Tam na nás čekala nejspíš ta nejtěžší část, kdy se na nás vyřítila skupina bojovníků s mágem v zádech. Byly to krušné chvíle, několik z našich už při pohledu na mága zachvátily mdloby. Po několika minutách jsme se však i s těmito vypořádali, kněží postupně probudili všechny bezvědomé a šlo se dál. Cestou už jsme naštěstí na žádného mága nenarazili, jen sem tam odněkud ze skály na nás vyskočil další bojovník. Řemeslníci si promluvili s několika stromy. Ano, je divné, že ty stromy žijí v podzemí a k tomu ještě mluví, ale je to opravdu tak. Po několika chvílích nám naši dřevění přátelé dali klíče, těmi jsme otevřeli několik braněk a svitek byl náš.
Cesta zpět byla podobná cestě ke svitku. Zase na nás bojovníci čekali v těch nejužších tunelech a dokonce už s nimi byl i další mág. My však již byli připraveni, nezaskočilo nás to. Po několika potyčkách se strážci svitku jsme se konečně dostali na povrch. Naneštěstí se ztratil můj přítel Sotchi. Vzal jsem s sebou Gerga, Elisiona a jěště nějakého lučištníka a vydali se pro něj. Ležel omráčený u něj a kdybychom nepřisli, kdo ví, co by se s ním stalo. Naštestí jsme ale byli silnější jak ten mág u něj. Gerg také odvedl dobrou práci a konečně jsme všichni mohli vypadnout. Jaký to hřejivý pocit nás všechny naplnil, když jsme se nás všech dotkly jemné sluneční paprsky a uvědomili si, že jsme poslání splnili.
Rozešli jsme se, většina z nás samozřejmě do hospody. Oslava započala proslovem a otevřením sudu piva. Několik účastníků výpravy si zahrálo kostky, někteří se ihned vrhli k sudům a někteří se ihned odpotáceli z hospody...
Richard
Odpovědět
#6
Óda na syna Moradinova

Hle, zde trpaslík statečný stojí,
v ruce jeho sekera jak hrom.
Svaly má, že každý potajmu se bojí,
Před ním třese se i vzrostlý strom.

Válečníka tohoto příběh vám vyprávím,
on vypořádá se se vším bezprávím.
On nebojí se pavouků, obrů nic,
i kdyby stvůr těch by bylo víc.

Trpaslík bitvami a pivem zocelený,
po pláních nebezpečných chodí sám.
Moradinem požehnaný, skálopevně odhodlaný,
Nekažte mu, on sám je svůj vlastní pán.

Fenek jménem jeho jest,
jménem zvučným, jasným, hlásným,
on zapíše se znakem z hvězd,
a pivním soudkem zcela prázdným.

Trpaslík ten pod zem šel,
zůstalo tam po něm těl.
Vojáci stříbrní padali před ním,
nebyl skolen prvním, ani posledním.

Sekerou on mával jako bůh,
občas vidět z ní byl jenom kruh,
kdy sekera doháněla sama sebe,
jak had stáčející se kolem tebe.

Mág, střelec či bojovník,
šancí neměl nikdo mnoho,
asi jako holubník,
jenž spatří oko sokolovo.

Krev se řine potůčky,
nepřítel ustupuje o krůčky.
Však to mu není k pomoci,
otce neuzří již potomci.

Slyš, tu v jeskyni cosi praská,
Je to trám, či snad strom?
Bytost ze dřeva tu strašně mlaská,
koláč z jablek mizí v tom.

Klíč z něj padá, o zem cinkl,
Fenek bolestí však náhle sykl.
Šíp zaryl se mu do ramene,
v očích jeho šeď kamene.

Bojovník v ráži sekeru vrhl,
lukostřelec strachem tuhne.
Železa kus hlavu svrhl,
země krví střelce rudne.

Ve tmě tmoucí stříbro září,
leskne se zde spousta tváří.
Další tlupa hrne se,
Moradin slova pronese.

Trpaslíče, braň mou čest,
stejně jak já chráním tvou,
vykonej jim krví křest,
ať kov už neleskne se tmou.

Sekera se míhá sem a tam
jak smečka silných vlčích tlam.
Trhá maso, láme kost,
nemá jich však nikdy dost.

Brány tři tu zůstaly,
obrana zcela vymizela,
klíče se již setkaly,
cesta k svitku otevřena.

Tma již světlu uhýbá,
před sluncem se ukrývá,
za Fenkem se stín jen krčí,
jemu však dost v břiše kručí.

Hospoda je otevřena?
Ano, jemu vždycky, zcela.
Kuře, sele, srnčí běh,
piva plný z kůže měch.

Svitek náš jest, hurá, hurá,
chvalte Fenka, Moradina.
Všechny díky jménem svým,
skládám tu mým zpěvem jim.

Díky lide Isharský,
že trhli jste kus vycházky
a poslechli si novinu
o bojovníku z Gorenu.
Když potkáte člověka, který tvrdí, že ví všechno nejlépe, věřte mu... kdo jiný by to měl vědět lépe, než on sám.
Odpovědět
#7
Jednoho dne jsem se vydal do vlčí nory, a když sem procházel okolo domu starostky Valerie tak sem si všiml velké skupiny lidí. Přistoupil sem k nim a zeptal sem se co se děje. Prý je výprava pro svitek řekli mi. Tak sem se k nim přidal a po chvíli jsme dostali lektvar proti bolesti a vyrazili jsme. Než jsme došli na místo tak se nejmíň polovina lidí ztratila někde v lese ale nakonec přece jen dorazili. Tak jsme šli dovnitř. První jsme šli my, bojovníci a za nama šli mágové a lukostřelci. Prodírali jsme se přes bojovníky, střelce a nakonec i zákeřné mágy. Potom mě jeden z nich omráčil. Ostatní mi pomáhali ovázat zranění abych mohl pokračovat. Potom jsme získali to pro co jsme přišli. Všeci jsme vyběhli ven, já sem si chtěl svitek přečíst ale nemohl jsem tam nic rozluštit. Tak sem ho vrátil a šli jsme to oslavit do hospody. Eržika tam donesla sud s pivem tak jsme se opili a dál si nic nepamatuji, jen to že sem se ráno probudil s velkou bolestí hlavy.

Kojak
Odpovědět
#8
Drazí přátelé a dobrodruzi!

Jsem na vás velmi hrdá. Prokázali ste velkou odvahu a obětavost při boji proti Pohromě. Všech 15 účastníků ze seznamu, který jsem obdržela, si může vyzvednout drobnou odměnu (snad to postačí aspoň na pokrytí nákladů) u úřednice Gin na radnici, která mě ve věci vyplácení odměny zastupuje.

S pozdravem
Valerie
(Pokud si nekdo mysli, ze by mel byt na seznamu a urednice mu nechce vyplatit odmenu, necht napise SZ mne na foru nebo na icq 310030621. Omyl je vsak temer vyloucen a v takovem pripade budu shanet svedectvi o vasi ucasti ze strany jiz potvrzenych ucastniku.)
Valerie (Semper Fidelis) - kovářka, drátenice a slévačka, vévodkyně Cyprony
Odpovědět
#9
Cizinec

"Hmmmm, jak troufalé, vzdorovat moci pána temnot. Každý další pokus bude jako uřezávat si kusy masa z vlastního těla!" *zasmál se*

"Bláhové bytosti, však oni zjistí, že temné zlo překryje i to nejmenší světlé místo a žádný z nich tomu nezabrání!"

*odvrátil pohled od města Ishar a vydal se cestou na sever*
Odpovědět
#10
Byla jsem zrovna na krátké procházce, když jsem zahlédla to shromáždění. Takový dav se opravdu nevidí každý den, a všichni v plné zbroji. Zahlédla jsem mezi lidmi i Iretha, a rozhodla jsem se zjistit, co se vlastně chystá.
"Výprava za svitkem," dozvěděla jsem se.
Konečně, napadlo mě. Konečně se možná pohneme z místa a ukážeme, že proti té děsivé Pohromě nejsme úplně bezmocní. Vrátila jsem se do srubu a začala se připravovat. Zkontrolovala jsem brnění, spočítala šípy, našla čisté obvazy.
Vyrazili jsme. Ten člověk, co nás vedl, byl rozený vůdce a sebejistě mířil stále kupředu, a tak jsme ho s Irethem a ještě dvěma dalšími lidmi následovali. Překvapivě ten blázen nevěděl, kam jde, a my jsme se ztratili.
O chvilku později jsme ale našli zbytek výpravy, a jen pár dalších chvil nás dělilo od toho dechberoucího pohledu. Jako by se ze země vynořila strašlivá černý hradba, a uzounký průchod v ní ukrýval strmé schody kamsi do hlubin země.

Válečníci šli první, my střelci za nimi, mágové na konci. Ponořili jsme se do temnoty a po krátkém okamžiku jsme na druhé straně objevili obrovskou podzemní jeskyni, plnou krápníků.
Nebyl ale čas si nic prohlížet. Mezi krápníky bez hnutí stály podivné černé postavy. Jakmile jsme se přiblížili, jako kdyby roztáli, a jejich pohyby byly neskutečně rychlé. Vrhli se na nás.
Válečníci nečekali na první údery a vrhli se do boje. Mágové povolávali sílu elementů v obrovských výbojích ohně, ledu i blesků. A my jsme dělali, co umíme nejlépe, stříleli jsme, seč nám šípy stačily.
Byla to krutá bitva, každý centimetr jsme museli dobývat na těch černočerných postavách. Na ochozech stáli jejich lučištníci, a tehdy jsme stáli proti sobě rovným. Jejich šípy svištěly vzduchem s hrozivou přesností. Stejně tak ale naštěstí i ty naše.

Když už jsme mysleli, že je na chvilku klid, začali jsme obvazovat šrámy a rozhlížet se po kaverně, ozvalo se podivné zapraskání, jakoby vzdálené hromobití či padající stromy v lese. Ve vzduchu se objevily černé dveře a z nich vystoupili noví bojovníci.
Krveprolití začalo znovu.

Zdálo se, že boj nebere konce, ale my jsme se přesto sebevědomě propracovávali dál a dál, až k našemu kýženému cíli. Pak se konečně ozval křik velitele: "Všichni ven! Máme to! VEN!"
Vyrazili jsme směrem k východu, ale ti černí bojovníci už stáli v pozoru. Napjala jsem tětivu a začala znovu střílet. S vidinou cesty domů naše odhodlání k boji zdvojnásobilo.

Netrvalo to dlouho, a všichni jsme se dostali ven, jak ráda jsem znovu viděla zelenou trávu, stromy, moře... Nejdůležitější v tu chvíli ale bylo, že jsme zasadili ránu Bolesti. Ukázali jsme, že nejsme tak bezbranní, jak by se snad mohlo občas zdát. A že lidé, elfové a trpaslíci v časech nouze stojí bok po boku a bojují za společnou věc.
Caladhiel - hraničářka
Odpovědět
#11
Byl jsem zrovna na cestě z města do srubu, když jsem projížděl kolem domu Valerie, uviděl jsem veliký dav lidí. Zastavil jsem a zeptal jsem se jich co se děje, že se jich tu zhromáždilo tolik. Dozvěděl sjem se od nich že se jde na výpravu pro svitek.
Když každý z nás dostal jeden lektvar proti bolesti a vydali jsme se poté na cestu. Po cestě se nekteří oddělili od skupiny a ztratili se. Já jsem byl mezi těma co se ztratily, vydali jsme se totiž na druhou stranu než byla jseskyně a v ní skrytý svitek. Když jsme se konečně všichni našli, vydali jsme se do té jeskyně.
V jeskýni nás přepadlo spousta lučištníků, bojovníků a dokonce mágů. Neustále nás přepadávali noví a noví bojovníci. Nekteří z nás byli težce zraněni, tak jsme se je museli obvazovat aby nám tam nevykrváceli.
V jeskyni byli tři stromy a každý nám vydal jeden klíč od dveří, které vedli ke svitku. Venku se někteří snažili svitek přečíst ale nedařilo se jim ho rozluštit.
Nakonec jsme to oslavili v hospode, Eržika donesla sud piva, tak sme se tam opili.
Ireth - elfský bojovník
Jára Kořínek - věčně hladový pouťový kouzelník
Lucka Loutničková - potulná bardka  
Odpovědět
#12
Nasledujici pribeh je pouze 4fan a s DL nema nic spolecneho

Král zrovna hodoval s dvořany, když k němu přispěchal rádce, naklonil se k němu a zašeptal do uší, což vzbudilo pozornost dvořanů a šelest hlasů utichl. Král se postavil a pravil:"Mí milý věrní přátelé, úřad královské koruny mě volá a proto omluvte mě, musím se odebrat za povinnostmi koruny". Dvořané se postavili a mírně poklonili. Když král dorazil do své přijímací kanceláře, již veděl že jej bude očekávat Lord Abrrehreim se svými generály. Posadil se na trůn a Lord Abrrehreim hned spustil:" Pane, máme znepokojující zprávy! Občané Isharu jsou znepokojeni vaší velkorysostí k národů Elfů, Trpaslíků a Orků! Jsou znepokojeni tím, že jim propůjčujete tak velkoryse statky Isharského království! Dále pak je také pobuřuje že neodvádí daně ! Stráž musela dokonce již zasáhnout v několika případech proti buřičům, kteří plánovali rasové útoky."
Sotva domluvil chopil se slova generál: "Pane králi! Musí brát v potaz stále potenciální hrozbu! Těchto národů! Vámi propůjčenou půdu ohradili palisádami a staví si primitivní tvrze, což jsou jasné důkazy příprav vzdoru! Snaží se ukrojit z vašeho království! Z dědictví vašich otců! Nesmíme tuto hrozbu brát na lehkou váhu! Ozbrojují se a jejich vliv stoupá!
Před krále předstoupil kněz helma:" Helm žehná vaší moudrosti a celému vašemu království" Avšak co znepokojuje nás kněží, že sposta lidí ztratilo správnou cestu víry a přiklání se k náboženstvím jiných! Helm ochraňuje Isharské království avšak takto ztrácí své paže a oči, když akolité přestupují či mají pochyby o správnosti své cesty!" Kněz se poklonil a ustoupil zpět. Král si podepřel bradu a gestem svolil dalším aby směli promluvit. Slova se chytil opět Lord Abrrehreim:" Stále více lidí, se bojí že následky pohromy jen tak neodezní a více méně i my pane bychom měli v koutu duše počítat s tím, že takto po hromadě budeme muset žít mnoho let! Je pravdou že národy, které jsme vzali jako utečence do azylu nám byli a ještě snad jsou vděčný avšak stále si kladou větší požadavky! Palisády si postavali, ozbrojují se. Orkové mají často konflikty s občany, přičemž mají jednu z největších tvrzích!"

"To stačí!" pravil zvýšeným hlasem král, "chcete ještě něco dodat?". Všichni v sálu pokorně svěsili hlavu na důkaz, že své prosby již řekli. "Nyní můžete odejít" a gestem ruky přítomné vyzval k odchody, kteří pokorně uposlechli. Hned poté z poza trůnu přistoupil ke králi rádce. "Ach pane máte to přetěžké rozhodování, nepamatuji časy, kdy břímě koruny bylo tak těžké jak se rozhodnete?
-Vyhovíte požadavkům odvádět daně z jejich propůjčeného léna a zabraníte ukřivdění jak se poddaní cítí?
- Dáte příkaz ke zbořením jejich palisád a hradeb? Aby se nezvyšovalo napětí?
A jak si poradíte s Helmovými kněžími, kteří pociťují rozpad řádu a oslabení v jejich řádách hájit korunu?

Král si zatvářil velice vážně a zamyšleně, poté vstal a rozkřikl se na celý sál. "ZAVOLEJTE PÍSAŘE! SVOLEJTE ŠLECHTU, KNĚŽÍ A STAROSTU!"

Každému bylo jasné že přichází těžké rozhodování.
ať se trochu svět oživí Smile

edit by Erik
"Jsem nástrojem dobra, bojovníkem temnoty. Jsem zplozen ze zla, však plny dobroty"
>>> ARISTOTELES ze Stageiry: "Přítel všech, přítel nikoho!" <<<
Odpovědět
#13
,,Nechápu, jak můžete pít alkohol… Já sám bych se ho ani nedotkl. Mám pro to osobní důvody. Ale nechci vám to vysvětlovat." ,,Tak kdo se chce ještě podívat na svitek?" zvolala Eržika. ,,Ještě já!" vykřikl jsem...... Ale vezměme to od začátku.

Vracel jsem se právě z lovu, když jsem viděl velkou skupinu lidí, která stála u Poslední výspy. Shodil jsem malou laňku ze zad a popošel jsem blíže k nim. V čele asi patnácti mužů stála bojem ošlehaná žena. Později se mi představila jako Eržika. Naproti ní stálo pár válečníků, asi dva hraničáři, jeden mág a dva knězové. Mezi všemi jsem poznal pár známých tváří. Byl tam Sotchi, Richard, Alyn, Gerg, Fenek a mnoho dalších, které neznám. Eržika právě vykřikovala, ať se všichni seřadí, bojovníci napravo, ostatní nalevo. V tom na mě zamávl Sotchi a zakřičel, ať se přidám. Tak jsem se zařadil nalevo a čekal jsem. Zeptal jsem se vedle stojícího Alyna, kam se tato výprava chystá. Řekl mi, že se půjde do nedalekého vstupu do podzemí pro Svitek. Po chvíli dorazilo pár dalších neznámých včetně pár řemeslníků. Jejich přítomnost mě zarazila. ,,Co ti budou dělat v podzemí? Ale co. Nevelím tu, takže mě to nemusí zajímat." řekl jsem si. Eržika vydala rozkaz a šli jsme. Držel jsem se za Sotchim a poslouchal jsem jeho příkazy. Vtom jsem si všimnul, že nás dál jde jen pár, a že ostatní nikde nejsou. Podivil jsem se tomu a oznámil jsem to Sotchimu. Po chvilce bloudění nás našel nějaký trpaslík a odvedl nás na správné místo. Strašně mě zde bolela hlava až do chvíle, co jsem vypil nápoj, který mi podala Eržika. Nechutnal nějak zvláštně. Řekl bych spíše, že byl bez chuti.
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Stáli jsme před temným vstupem do podzemí, ze kterého vycházel hrozný zápach. Válečníci se již řadili před schody a čekali na rozkaz. Já jsem se spolu s dalšími hraničáři a s Richardem postavil za ně a čekal jsem. V tu chvíli mi Richard pošeptal něco, co mě velice zneklidnilo. Řekl mi, že už se vypravilo mnoho výprav za Svitkem, ale že se žádná nevrátila zpět. To mi nemusel dělat. Jestli jsem se před tím bál, teď jsem byl hrůzou bez sebe. Ale nebylo už moc času na přemítáním o tom, jestli přežiji, protože Eržika zrovna zvolala – „Vpřéééd!!!“ Válečníci se rozběhli po schodech dolů a my jsme je následovali. Podzemí bych popsal jen pár slovy. Chlad, odporný zápach, těla bez duší a hrozný hluk. Boj byl dlouhý a vyčerpávající. Nepřátelé měli černou, jakoby železnou kůži. Byli tam válečníci, střelci a hlouběji v jeskyni i šílený mág. Asi v půlce boje mi praskla tětiva. Chvíli jsem nevěděl, co dělat, ale v tom se ke mně přitočil Alyn a podal mi jeden z luků, které používali mrtví nepřátelé. Byl to vynikající luk. Střílelo se z něj úplně samo. Když jsme porazili všechny nepřátele, vkročili do podzemí i řemeslníci se sekerami. Úplně jsem na ně v té bitvě zapomněl. Všichni tři se vydali dál do podzemí a po chvilce se vrátili se třemi klíči. Asi se nikdy nedozvím, co tam dělali, protože mi to ani jeden nechtěl prozradit. Ale asi to není podstatné. Těmi klíči paní Eržika odemkla tři mříže a prošla jimi k velké truhle. Po chvíli se vrátila a držela v rukou nějaký papír. Velice silně vykřikla – „Všichni ven!!“ Když jsem se ocitl venku z té páchnoucí díry, nikde jsem neviděl Sotchiho. Zavolal jsem tedy Alyna a Richarda, aby mi šli pomoci. Vrátili jsme se zpět do podzemí a tam ho našli. Byl v bezvědomí a měl na mále. Alyn se k němu urychleně vrhl a začal se modlit k Helmovi. V tom jsem si všiml, že zpoza rohu někdo kouká. Napjal jsem tětivu a pomalu se přibližoval k tomu místu. V tom na mě vyskočil další černý válečník. Vstřelil jsem mu šíp do nohy a najednou mi kolem hlavy proletěla ohnivá koule. Válečník se skácel k zemi. Richard mi nejspíše tímto činem zachránil život. Budu mu za to velice vděčný až do smrti. Sotchi se už probral a byl schopný odejít. Venku už na nás čekali ostatní a Eržika nás zvala do hospody. To Sotchiho probralo úplně a tak jsme šli.
Odpovědět



Skok na fórum: