DL. Hobitovy Zápisky

[Sebastion]

*Hobit zalistoval zapisníkem*

Léto 15. Luny 287

Seznámení s paní Lucijánou

... bylo strašné sucho a tak jsem chvátal do hospůdky svlažit hrdélko, když jsem se jen tak tak vyhnul jistému kapitánovi kerý vartoval na schodech. Přímo ve dveřích jsem vrazil do jisté paní Lucijány...




Éhh to není ono... *hobitek s červenými tvářemi dál zalistoval až na poslední zápisek*


Než jej ale hobit nalistuje tak co se vlastně skutečně stalo...


Léto 13. novu 288. roku - podvečer...

Mlaďoučká gnómí slečna, kamarádka Cirdy Mazance po dlouhé cestě dorazila ke dveřím dílny odkud se ozývalo poměrně hlasité chrápání. Snad hodinu a půl trvalo, než mladého hobita probudila, a než byl vůbec připraven k nějakému činu.



Ze zápisků C.M.

Část Sedmá: Cirdovo velice pozdní odpoledne


...Jednou jeden hobit...


Byl to pěkně prosluněný podvečer když jsem hloubal nad tím, jestli mám příště do lektvaru přimíchat 6 chmelovejch šišek nebo sedum.
Z myšlenek mne vytrhnul šramot na dvoře. Hned jsem teda vyskočil a šel se podívat co se děje a nenarazil na nikoho jineho než na malou Wilmu.

Ta prý při svém šmejdění poblíž dolu u Ciprony narazila na partu dělníků a samotného stavitele mostů jak cosi v tamním území laborují, ale jestli jim něco chybělo, tak to byly právě kameny.

Sice se moc o dění lidí nestarám, ale vím, že cech který se mne ujmul pomáhá jak to jde a že jsou dole ve sklepě vyčleněný zásoby materiálu právě pro různé situace. Nikdo kromě mne v sídle ani nebyl, tak jsem si sbalil malou svačinku, naložil vozík šutrákama a zapřáhl mýho poníka.

Zrovínka když jsem si vzpoměl na jednu takovou starou melodijku a začal si jí pískat potkám kamaráda Unkulunka. Sice říkal že akorát dodělal práci na poli ale to jak se v sedle jeho poníka kinklal nasvědčovalo že se právě vracel z nedaleké hospůdky. A tak jsme byli dva.


Část Osmá: DRAK

...Hobiťácký duo...

Cesta nám dobře ubíhala, hlavně mne, protože mi Unk vyprávěl že získal od babičky nějakej čupr recept na jednen druh speciálních rybek který jsem prej ještě v životě nejedl. Já si hned barvitě představoval jak si dáme závod kdo jich sní víc. Když jsme se ale přiblížili k cíli naší cesty, tak jsme radsi přestali dělat kravinky, nechali povoz u blízkého stavení a pěkně potichu se plížili lesem neboť to bylo území strašlivejch divousů.
Kdyby to šlo, tak se jim vyhneme ale jeden pořádně velikej a ošklivej divous se nám postavil přímo do cesty a kamarád Unk byl pak teda pěkně statečnej i když kdoví jestli to nebylo tím pivkem. Když se na divouse svéřepě vrhnul tak já taky a ukázali jsme tomu vzpupnýmu divousovi zač je toho loket.

Během pranice s divousema jsme se vykutáleli na planinu kde měli být dělníci i šéf stavitel. Po těch ale nebylo ani vidu ani slechu když vzduch rozřízlo strašlivé zasyčení.... DRAAAAk vykřikl jsem a s rozvahou, byť poměrně svižně, postupoval jsem směrem do bezpečí lesa.
Tam jsme na sebe s Unkem narazili a probrali tedy další různé taktiky boje. Přikrčeni pod keři pozorovali jsme toho sycaka co vypadal ale fakt hodně nebezpečně i když to asi zrovna drak nebyl. Ale i tak to byl tvor kterýho jsem zrovna nikdy v životě nemusel videt. Tělo poseté tvrdýma šupinama, Klínovitá hlava s očima velkejma jak broskve které pročesávali stíny lesa a rozeklaným jazykem který vydával to zlověstné syčení. Ani jsem nedejchal když Unk procedil skrz rty. Ještěrák...


Část Devátá: Éh...Bezva Trefa

Já právě přemýšlel kolik toho asi takovej ještěrák sežere, když kamarád o dost hlasitěji vykřikl...buď my, nebo on... a vyřítil se na ještěráka právě když už se otáčel zády k lesu. Taky jsem teda vyskočil a běžel blíž, když jsem viděl jak mu Unk skočil na záda a seknul ho do hlavy motyčkou.
Pak mu omotal ruce kolem krku a ještěrák se v předklonu otočil hlavou ke mne,zlověstně syčel až jsem cejtil jeho dech jak jsem byl blízko a obrovité žluté oči se upíraly zlovolně přímo na mne.

Teď Cirdo, střel ho přímo do tlamy zlořáda...

...křičel na mne Unkulunk stále se držící na ještěrákovo zádech a já šmátral po kapsých kde mam prak.
Jako první jsem nahmatal jablko, pak jednu mrkev, hřebík, zátku od vína, skleňenou kuličku a když už se mi po čele řinul pot jak po mne blejskal očima ten prevít, tak jsem konečně nahmatal mou zbran.

Teď si to odpykáš ničemo, zakřičel jsem taky strženej bojovou vřavou a do kožené kapsy praku vložil projektyl.

Naper to do něj tím tvým experimentem - hulákal Unk stále se jako klíště držíc netvorovo krku a nadskakujíc nad ještěrákovo zádama kterej se jej v předklonu snažil setrást, byly to zlomky sekund který mi ale přišli jako věčnost.
Už jsem chtěl zakřičet tady máš, hade jeden... když jsem si všimnul že to, čím jsem prak nabil nebyla moje výbušná kulička ale cukroví.

Polil mne opět studenej pot a já cítil jak se netvorovo oči pořád víc a víc zvětšujou.....Uaaaaa zakřičel jsem, vložil konečně do praku tu správnou věc, zamířil ještěrákovi přímo do tlamy, natáhl prak vší silou a zavřel oči ve stejnej moment kdy jsem vystřelil.
Ještěrák se ale právě i s Unkem na zádech otáčel o stoosmdesát stupňů když Ostrej hvyzd letícího projektilu následovalo zvláštní čvachtnutí a hned po té vše přehlušil ještěrákovo řev, pootevřel jsem oči akorát dkyž vyšlehl plamen ale ten vyšlehl tak blízko k mému obličeji že mi snad sežehl i obočí.

Bylo mi trošku divný že vidím místo zlovolných očí záda ale když se ještěrák z předklonu svalil tlamou přímo na zem tak jsem pocítil úlevu a sám se svalil do trávy.
Unk se taky odkutálel dál od netvorovo těla a zakřičel na mne...
Hahaha parádní trefa Cirdo, a šel z těla vytáhnout svou motyku. Já se podrbal na rozcuchaný hlavě a povídám. Jó? a kam jsem ho vlastně trefil...viděl jsem jen ten plamen a pak už jen padnul. Unkulunk se docela dost ulicnicky zašklebil a pravil. Cirdo přímo do erm..éééh nóóó do oka...přímo do oka jsi ho trefil, a dál se potutelne zubil takže se mi na tom co říkal něco nezdálo, nu ale budiž hlavně že jsme to přežili celkem ve zdraví faktzejo!!

Část Desátá: Základem každého pořádného mostu je Pivko

Pak se z lesa najednou vyloupli lidé co pomáhali na stavbě mostu, někdo přišel z nedalekých stavení a většina lidí se taky tak pobaveně usmívala i když bylo videt že se jim dost ulevilo.
Sám stavitel mostu nám pak oběma potřásl packama a řekl - vy jste hobiti že jo, - my s Unkem kývli souhlasně hlavou. Tak takový hrdiny jsem teda ještě neviděl. Pravil opět stavbyvedoucí s pobaveným usměvem a poplácal nás po ramenou.

A proč jse do zdejšího kraje vůbec zavítali jestli to není tajemství hmmm?

Pověděli jsme mu že jsme slyšeli že je tu potřeba nějaké kamení na stavbu mostu a tak že jsme nějaký přivezli. On se pak představil jako Izuna a že prej děkuje teda dvojnásob. V zápětí vytáhl z řeky síť ve které byla jedna skleněná láhev piva vedle druhé, nabídl nám, sám jednu otevřel a vypil jí na jeden vrz.
Tak teď se pustíme do práce zavelel na své lidi a sám začal nosit ty největší kameny. Taky jsme trošku pomáhali nosit ale kamenů bylo potřeba fůra a to co jsem měl na vozíku nestačilo. Vyrazili jsme tedy s Unkem k cechu že taky vezme svého tahouna a přivezeme kamenů ještě víc. Cestou jsme se párkrát pustili do křížku s divousema a při nakládání kamenů na dvorku se oběvil Brog vracející se z lesa. Na nebi se už pomalu usadil měsíc když jsme byli teda tři.

Část Jedenáctá: Trojka k pohledaní: Farmář, bylinkář a zarostlé individuum (to bylo škrtnuto a uhledným písmem dopsáno) zálesák

Nebudu to dál rozmazávat, společnými silami jsme se postarali o zásobení stavby kameny, sami pak pomáhali stavět a měsíc se zase pomalu shoupnul vytlačen sluncem které hned z rána hřálo svými paprsky až to simralo.

Když nastal čas oběda tak se umístil poslední kámen, a most byl dostavěn. Naše kroky pak zamířili směrem k Isharu kde jsme na bráně panu Martinovi předali horké novinky a on pravil že o tom podá hlášení a pro jistotu se posílí hlídky. Ani jsem nedošel domů a svalil se v blízkém seníku u hospůdky na křižovatce zovoucí se U Zpívajícího Korbelu.



PS: poznámka náhodného kolemjdoucího: Jo, tak toho hobita jsem tam videl válet se nejmín tři dny...