Pavouk a zlato
#1
Prolog

char desc napsal(a):Se svými stopadesáti centimetry nepatří mezi nejvyšší drowy, spíš mezi střední průměr. Váhou kolem šedesáti kilogramů je zas pod váhovým průměrem, možná je to dané tím že je relativně štíhlá, ale nejspíše proto že její tělé je zvyklé na dlouhodobé válečné strádání. Dlouhé bílé vlasy jsou pečlivě udržovány, i v době kdy celé vybavení je špinavé a necíděné už týdny, své vlasy stále udržuje pokud možno čistě bílé. Nosí je volné, spadající přes ramena do horní třetiny zad. Tvary linií v obličeji jsou jemné a lehce zaoblené s pár drobnými jizvami na tvářích, nos je pomenší s mírně výraznou bradou pod. Ústa jsou široká, ale s tenkými mdlými rty. Celé tváři dominují sytě fialové oči, které pod sluncem zvolna ztrácejí lesk. Při pohybu se dá držení těla popsat jako noblesní a přirozené, jako je tomu u většiny jejího lidu, stejně tak svoji pohlednost zdědila jako každý jiný drow po svých předcích.

Ležela na zemi a dívala se na oblohu. „Nyní jste si všichni rovni. A žádné odmlouvání!“, vytanulo v mysli ponížení. „Do zítra mi přivedeš raptora, mám toho už dost!“ další vzpomínka, jež připomněla proč se trmácela desítky dnů tunely. Raději vyhnanství než obětní dýka. Konekonců, jednoho dne se může vrátit, až bude Andúnie mrtvá. Za chvíli to přijde. Znovu. A pořád. Přivřela oči. Na obzoru se vyhoupl rudý kotouč a její tělo zaplavila vlna očekávání a adrenalínu, když se vše co viděla proměnilo a odělo se do lehce narudlé mlhy. Zaryla prsty do hlíny a očekávala bolest. Nepříjemný pocit zůstal, ale bolest se dnes již nedostavila. Po tvářích stále stékaly slzy, jak byly oči namáhány, ale zdálo se že zrak se již ustálil. Ztratila již pojem o čase, o době, kterou tráví tímto druhem sadistického mučení, aby si přivykla. Avšak účel světí prostředky.
Zbytek dne strávila se zavřenými víčky, a v odpočinku, stejně jako předchozí dny. Ale dnes nyní může konečně vyrazit. Jen svoji cestu odsunula na dobu až slunce opět zapadne. Některé zvyky jsou prostě nepřekonatelné. A na některých dotyční ani nehodlají nic měnit.
Přikrov šera pokryl lesy. Chalithra otevřela své bágly a procházela zbytky svých zásob a vybavení. Za dlouhé cykly plížení toho nezbylo příliš. Fialkové oči které kdysi doslova zářily sytým odstínem už dávno ztratily veškerý lesk, jako kdyby slunce vypálilo jejich barvu. Drowka sevřela svůj starý stahovací nůž a na okamžik se její myšlenky zatoulaly k otázce bytí. Dezertér, vyhnanec a nyní i povrchňan. Její rty se stáhly do pohrdavého úšklebku nad jí samou. Žít ve společnosti těch druhořadých stvoření, v jejich říši. Pohrdá sama sebou, to co ji žene vpřed, není touha přežít, ale nenávist. Nenávist k domovině, vůči Keldorlovi který kdysi zabral místo jež mělo býti její, a nenávist vůči všemu co se má lépe jak ona. Pohodila hlavou a rukou si odstrčila pramínek vlasů v obličeji. Hodila zbývající věci do báglu a narovnala se, zatímco núž, pamatující všechna možná stvoření od netopýrů přes hady až k drowům a lidem, zastrčila za opasek. Čas opustit úkryt. „Co teď?“ položila si jednoduchou otázku. „Co by, jsem voják, kdo zaplatí získá můj luk,“ ušklíbla se a vyrazila. „Přála bych si tě dostat pod svůj stahovací nožík, Andúnie, myslím že bychom si to obě užily,“ zašeptala při vzpomínce na poslední matronu.

Pavouk a zlato

Ten muž neprojevoval větší duševní zdatnost, ale měl očividně zlato. To rozhodlo. Nabídl pět zlatých na konci roku, ubytování, výzbroj a výstroj zdarma. Konečně má její luk uplatnění. A dokonce ji požádal aby zabíjela bez váhání! Bude činit co dosud, zabíjet stejné lidi co doposud a ještě ji za to bude platit. ¨Jeho měšec přesvědčil její mysl a ona se vykašlala na shánění orčího náčelníka.

Taky si přeje aby sepsala knihu o toulkách Podtemnem. „Pch, ty si snad myslíš že ti o nás něco povím?“, blesklo jí hlavou v okamžiku kdy si o to řekl. „Dám ti pět zlatých,“ dodal a na její tváři se rozhostil úsměv. „Uvidíme.“, koneckonců zlato je zlato.
"Řekni kumpánům ať drží své prsty od mého těla. Pavoučí polibek by nemuseli přežít," poznamenala.
Hodila luk do své police a rozprostřela kožešinu na podlaze. „Konečně se vyspím,“ poznamenala sama pro sebe, pro jistotu ze zvyku z Melee zasunula svůj nůž pod kožešinu, a poté Chalithru už vítala temnota.

Konečně pořádná výzbroj

Muž přišel a předal Kojakovi zbraně. Lavata a shorapan šli ihned drowce. „Teď odsud radši vypadneme,“ kývl Kojak a oba otočili koně pryč od Isharu. Zastavili až nedaleko od orčí pevnosti. „Teď vyzkoušíme ty luky,“ poznamenal sesedající Kojak. „Sesedni a pojď“. Seskočila tedy z koně a vyrazila k němu. Brnkla do tětivy. „To je něco jiného jak ten můj starý křáp!“ Když se přiblížil hobit navlečený do brnění. Nemohla přehlédnout darthiriiho schovávajícího se vzadu. „Oh jak je rozkošný,“ ušklíbla se jeho směrem. Kojak ihned udeřil na hobita kdo jsou a co tu chtějí. Chalithra se otočila k hobitovi. „Cvaldo, dej nám padesát stříbrných na flašku a můžete jít,“ oslovila jej jménem kterým se hobit představil. „Uh..oh..oh..jistě...“, blekotal hobit a začal prohledávat kapsy. „Tady,“ vytáhl drobné a hodil je před sebe. „Mmůžeme jít??“ chvíli dumala nad tím, zda ho seřvat co si to myslí, že to jen tak hodil k nohám, ale byla v dobré náladě a ten hobit byl rozkošný. „Ano, můžete,“ zachichotala se. Ohla se pro pěníze a pozorovala oba jak pomalu obcházejí cestu. Kojak se rozběhl proti nim „Hušš!“ a oba začali prchat. „Tohle mě bude bavit,“ pomyslela si pobaveně. „Pojďme změnit pozici, můžou sem někoho poslat,“ kývla ke kumpánovi a vyrazili pryč.
Odpovědět
#2
Síť a moucha

Spěchala kolem města, ještě nakoukla do hospody před cestou, a vyrazila. Koutkem oka letmo kohosi zahlédla. Nedalo jí to a vrátila se. První věc, která drowku uchvátila, byla barva vlasů. Jasný zlatavý odstín skoro vypalující Chalithřiny oči pod slunečními paprsky. „Chci ji! Musím ji mít!“ začala křičet její mysl při prohlížení té dívky. Nasadila přátelský tón a přizvala ji ke hře. Děvče očividně nedůvěřovalo, ptalo se jakou hru, a značně vzdorovalo.
Odmítlo i sdělit své jméno, ale Chalithra to vyřešila po svém. „Pojmenuji tě Sionne,“ prohlásila spokojeně. „Fuj to zní jako syčení hada,“ zněla odpověď. „O to víc se mi líbí,“ zachichotala se drowka. „Neboj, vycvičím tě a zvykneš si na to jméno,“ hlasitě se zasmála. „Ale ne teď, přijdu si pro tebe,“ napůl již na odchodu, ale najednou natlačila koně na ni a seskočila, vytahujíce svůj nůž. Popadla pramen jejích vlasů a uřizla ho. Děvče se bránilo ale drowka její údery prostě ignorovala. Pak se vyšvihla do sedla a obrátila koně zpět na sever. Pramínek vlasů putoval do měšce.


Mýtné I

Zkusmo bojovala s Drathartem,nejdřív to vypadalo bledě ale nakonec mu začalo téci do bot. Zničehonic se otočil a běžel pryč. Zklamaně svěsila ruku s lukem, zrovna ji to začalo bavit! Šoupla luk do pouzdra a vydala se v jeho stopách. Když k němu dorazila, přišel nějaký poutník. Drathart se ji chystal zabít, ale Chalithra zasáhla a dřív něž mohl cokoliv udělat požádala o mýtné. “By všechny jen mordoval, to není žádná zábava,“ zabručela. Ne že by drowce záleželo na životech ostatních.
Její šéf začal požadovat hned vše co má na sobě. Ale Chalithra si řekla o zlatku či člun na Sigfridove moři. Dokonce učinila nabídku, že tu zlatku zaplatí když ji ta žena nějak potěší. Drathart mezitím začal ženu ošahávat, a ona jej vcelku snadno odzbrojila. “Zab ji!” křikl naštvaně. Chalithra unuděně stáhla luk z pouzdra na zádech a vytáhla šip. Dotyčná chytla Dratharta a použila jej jako štít.
“Heh klidně ho sundám taky, řek zabít, neřek nezabíjej mě,” prohlásila lhostejně. “Střel a zabiješ ho!” “To mi nevadí,” odpověděla. Sice jí ještě nedal žold, ale kdyby zabila oba, hodnota jejich věcí by byla stejná jak ten žold.”Slyšíš? Je to drowka!” zařval Drathart. Ženská mu stiskla krk a on padl do bezvědomí. Chalithra zopakovala svoji nabídku, ale ona ji odmítla. “Fajn tak teda řek zabít, tak zabít,” oznámila Chalithra, když už neviděla další důvod k jednání a ani ta ženská naproti nic nenabídla. Následoval kratký souboj, v němž soupeřka dostala několik šípů, ze spousty ran krev tekla proudem. “Teď tě dorazím svině,” pomyslela si a založila další síp.
“Puff”
A ženská byla pryč! Chalithra se zmateně zastavila. Nechápala co se stalo. To už dorazil Drathart. “Na, tady je kůn, najdi ji a zab ji.“
Chalithra ji našla o chvíli později, tentokrát již byla na koni. Dohonila ji a počala střílet. Najednou chalitřin vlastní kůn se složil k zemi a jezdkyně přistála přímo na pasti. Náhlá exploze bolesti ji připravila o vědomí.

Drathart ji nakonec dostal. Ale jeho chování je tak chaotické. Až by Lloth z něj měla radost. Nejdřív jí odepřel vodu. Pak si vynutil mučení a když už drowka začala, neustále ji rušil řečmi a pak napájením zajatkyně. Nakonec ji dal vodu...a nechal ji použít jed! „Ještě že mě s ním pojí jen můj měšec,“ blesklo ji hlavou.
Odpovědět
#3
Drby

V uších ještě drobně brnělo z toho debaklu u Isharu. Už si odvážela tu holku sebou, ale Derren do toho zasáh a zabránil ji to provést. Okamžitě ho rozzuřeně udala šéfovi a začalo vydírání. Najednou se v nem objeví svědomí! Tak ho udala. Jestli někdo chce bandě pomáhat, ať je to se vším všudy a nekryje si tím jen svoji vlastní řiť. Všude také rozšiřuje drby o tom, jak prodával informace o strážích, a další. Nezaleží na tom co je pravda, ale na tom čemu kdo uvěří.

Mýto II.

Tlupa dorazila k mostu. Hned ho zablokovala bednami a všichni se rozestoupili okolo. Ač velikostí malý, byl nepřehlédnutelný. Hobit neustále něco křičel o zrádci, ukazoval na ni a chtěl se před ní schovávat. „Heh chluponoha lupič mi bude vykládat něco o zrádci, ty snad nepřepadáš?“ „Nee!“ zařval hobit a donutil ji k smíchu.

„Damy, tady se plati myto,“ oznámila drowka chladně dvěma ženám. “Kral potrebuje na opravu,“ dodala s úšklebkem. „Ukazte mi kralovske povereni,“ požadovala jedna zamračeně. „Moment!“ prohlásil šéf a začal prohrabávat tornu. „Počkám na druhé straně,“ řekla jedna z nich. „Stůj!“ křikla Chalithra, zakládajíc šíp do tětivy. „Stůj!“ varoval Kojak a zastoupil cestu. Trvalo pár chvil ale po handrkování obě zaplatily.

Dalším zákazníkem byl hobit, ale toho nechal Drathart projít. Třetí v řadě ten užmoulanej fous Gerg. Rozzužená z posledního setkání dožadovala po něm celou zlatku, ale jaký to byl šok když si Drathart řekl jen o 250stř. Pak se začali hádat o dobrých vztazích. Drathart mu sdělil, že ten drow pracuje pro něj a nelíbí se mu jeho útoky na ni, takže dnes mu to nechá vyjímečně zaplatit. Do toho přišla podivná ženská, nemluvila nic, ale prchla. Na handrkující se dav dopadla bolest a zahnala je krátce od mostu. Gerg tak nic neplatil.

[Obrázky: forumcq.th.jpg]


Vrátili se a ještě nějakou chvíli tam pobyli. Na kazdého připadlo 60 stř z kořisti, ale ta mrcha co jí říkají Matanja a ten chluponoha všechny obrali o poslední stříbrňák.

[Obrázky: kuse.th.jpg]



Přepady

Konečně pořádná práce! Všichni šli do sedel, kromě bose. A vyrazili k Isharu. Přepadovka chytla jednoho chlapa a elfku. Elfka se snažila schovávat ale zraku Chalithry neunikla. Zatímco se zabývali chlapem, elfka se pokusila vzít roha. Ten-ošklivý-elf, jak Loniase Chalithra volá, jel po ní, ostatní po tom chlápkovi. Už to vypadalo že půjde dolů, když se vzdal. Mohli ho svlíknout do naha a přivázat ke stromu, ale když dají motivaci ostatním se vzdát, příště narazí na menší odpor. Tak si vzala jen jeho mince, štít a řekla si zlomyslně o jeho boty. „Teď hezky pěšky a bosky dom,“ zasmála se.
U města padli na Sionne. Zatímco s ní debatovali došoural se onen Cvalda. Naprosto drze si kráčel k nim. „Ah jdeš nám přispět na další flašku?“ zachichotala se Chalithra. Ošklivý elf hodil před něj klobouk. „Peníze do klobouku!“


Pavoučí zásnuby

Chytla Sionne a zvedla ji do sedla. Ihned zacpala její ústa. „Dneska bez magie děvče!“ zavrčela a přehodila si ji přes sedlo. „Mám něco k jednání, dojedu později,“ kývla ke kumpánům a obrátila koně do lesa. Dostatečně daleko seskočila a stáhla ji ze sedla. Tělem ji zapřela o dům zatímco ji svazovala ruce a nohy.
„Jsem královna! Cyprony!“ „Hmm...rivvin šlechtu jsem ještě neměla,“ odpověděla Chalithra zvrhle. „Pozor!“ křikla Sionne náhle a zadívala se do lesa. Chalithra tento trik zná ale až moc dobře. Jak často to na ni ostatní z melee zkoušeli! Místo aby se otočila, ji něžně kousla do rtu. Zlatovlasé děvče se vytrhlo a vrhlo se k zemi. Skočila se smíchem po ní. Už si myslela, že se jí poddá a připraví ji tak o veškerou zábavu! Zabořila hlavu do tráv, svázané ruce dala za hlavu. Drowka vytáhla nůž. „Čas si označit svůj majetek,“ pomyslela si, samotná myšlenka ji pobavila ještě víc. Rychlým tahem vyryla své počáteční písmeno. Pak prořízla pouta. Vstala a poodstoupila. Kořist se zvolna zvedla a strnule pozorovala. „Má to volnost a najednou to nechce nikam jít,“ oznámila pobaveně Chalithra.
Odpovědět
#4
Orci po letech jinak


Medvěd skočil po koni, ale minul. Založila další šíp.Náhle ostrá bolest v noze a úder. Ztratila balanc a přepadla ze sedla dolů. „Drowák!“ zařval kdosi a spatřila orka se sekerou velkou téměř jako ona sama. Sekl po ní, ale odkulila se. Vytáhla záložní luk z pouzdra a vystřelila. Šíp se zabodl do jeho brnění a jeho další úder ji připravil o vědomí. Když se probrala, to smrduté hovado ji neslo pryč. Vzal drowku do pevnosti a dole pod ní ji vhodil do pácnoucí cely. Vstala a snažila se nešlápnout do žádné podezřele se tvářící věci na podlaze.

To, že se stala zajatcem ji neštvalo tolik, jako to kam ji zavřeli. „Jak si opovažují držet drowa v takovém bordelu?!“ byla první myšlenka. Znechucení a místní smrad jen zvýšily její ponížení, a o to více narostl její vzdor. Přišel nějaký šaman a začal cosi blábolit. Příliš mu nerozuměla. Dožadoval se odpovědí, tak mu odpověděla. Těžko mohl ork vědět co znamenají drowí nadávky. Pak přišel Urken. Toho si pamatovala ještě z dob Nazgelových. A také to byl jeden z prvních orků s kterými se setkala v Podtemnu. Rozzuřená se rozhlédla okolo. „A další smrduté hovado,“ zasyčela. Urken se na ni vztekle podíval a požádal o zopakování. Výsměšně mu odpověděla a on po ní střelil, avšak minul. „A ještě k tomu srab,“ vysmála se mu. Šaman si přál prohledat její věci, aby sebrali vše co by mohlo někoho zranit. Omráčili ji, ale očividně měli takový strach, že to udělali přes mříže. Pak začali šacovat její věci. Šaman se chtěl pojistit, aby zůstala omráčená, tak ji bodl kopím. Probodl však tepnu a už nedokázali zastavit krvácení. Kdyby nebyla v pozici vězně, musela by se jim vysmát za ten amatérismus.

Svět se s ní ještě točil, nedokázala nejprve pochopit co se stalo. „Lloth má buď divný smysl pro humor nebo má pro mne ještě nějaké využití,“ okomentovala návrat do života. Vpadla do sídla, naházela na sebe brnění a popadla nejbližší luk. Musím najít ostatní. Vyběhla ven, hnána vztekem. Našla je u sídla. Urken a šaman. Okamžitě založila šíp do tětivy a začala střílet. „Vy zelený svině,“ doprovodila svůj šíp klením.
Drathart marně volal aby přestali bojovat, boj se naplno rozhořel v sídle, vložil se do něj darthirii. S jeho pomocí sundala dolů Urkena. „A nyní mám zpět výbavu hehe,“ kopla do omráčeného orka a začala z něj tahat zbroj, luky, šípy a toulec.

Nakonec získala vše zpátky. A ještě ten šaman vrátil i koně. Cestou zpět vedl divné řeči.
„Drathart si myslet, ze dokazat vladnout nad drowkou.“
„Co si mysli me nezajima“
„Jen vedet. Drathart byt pritel orka.“
„At drowka nechat Dratharta myslet si, ze vladnout.“
„Dokud plati nestaram se o zbytek“
„Ork a drow se bude potkavat. A gobrug znat, ze drowak dodrzet kazdy slovo co rict kdyz stat pred orkem v kleci.“
Tato věta drowku rozesmála.
„To je hloupost, kdykoliv ti slibim cokoliv.“
„Tak prece prijmout orkovo zlato, kdyz prijit dobry slib. hm ?“
„Jakkakoliv dohoda je dohodou dokud z toho mam profit, nebudu delat pro nekoho kdo me zavrel do spinave diry“
„Gobrug chtel videt drowa zlomenyho.“
„Krome zlata mam i svoji hrdost, az mi Gobrug polibi boty tak na to zapomenu.“
Odpovědět
#5
Drowi Pantheon, prolog
[Obrázky: forumig.jpg]

Nejdříve to vypadalo, jako když opět nějaký čaroděj se baví. Sesedla z koně a vpadla do domu. Nikde nikdo. Náhle ticho prořízl ostrý smích. Otočila se a na druhé straně místnosti drow. Začal si ji dobírat, a ona nezůstala nic dlužná. Horší bylo zjištění, že se jedná o avatara boha. Vhaerun Chalithře suše oznámil změnu jejího vlastnictví, ať už dobrvolně či nikoliv. Jako první pocítila hluboko zakořeněný strach z Lloth. Druhým pocitem byl vztek co si to dovoluje. Třetím bylo uvědomění, že preferuje pavoučí královnu nad sprostým bohem zlodějů. Výsměšně mluvil o neexistenci volby. Vždy je možnost volby. Po chvíli handrkování tasila meč, což mu skoro vehnalo slzy do tváře od smíchu. Přesunula se rychle ke dveřím, ale zamčeno. Obrátila se tváří k němu, zatímco zarazila meč do zámku snažíce se ho vypáčit.

„Tak pojď, zabij mne,“
smál se. Najednou její tělo ochrnulo a ona přišla o kontrolu nad svaly. Avatar popošel a nadzvedl bradu drowky zbraní. „Nemáš na výběr. Vlastně...pokud nepočítám smrt,“ ušklíbl se. Potlačila svůj vztek. „Zradit mohu kdykoliv potom,“ pomyslela si. „A možná by mě vzala zpátky, kdybych mu zhatila plány,“ kousla se do rtu a rozevřela s obtížemi sevřenou pěst. Meč vypadl a udeřil o zem. „Výborně, to jsem čekal,“ oznámil pohrdavě. „Pak si pro tebe přijdu“, přistoupil blíž, druhou rukou zachytil jeji brnění a přehodil ji přes hlavu. Bezvládně proletěla místností a rozplácla se na zemi. Chvíli lapala po dechu a tak než se vyhrabala na nohy byl pryč. Lehké ohledání těla naštěstí ukázalo že kromě naraženého zadku jí nic není, aspoň důkaz že neusnula. „Asi jsem jediná kdo v celém okolí mluvil s bohem,“ zavrčela vztekle nad nepřízní osudu. Její vlastní svoboda právě protekla mezi prsty jak pramínek vody.

O něco později si řekla o předmět předem. Získala prsten nevalné kvality, kroužek ze dřeva. „Čím lepší spolupráce, tím kvalitnější šperk,“
Přešlápl na hraničním kameni a zkoumavě se na ní zadíval. „První úkol: najdeš mi kámen, je v podzemí a tam kde bylo mnoho mrtvých těl. Vysává životní sílu. Bylo jich několik. Jeden mi dones a další je tvůj. Naučím tě ho pak používat,“



Hledání kamenů

[Obrázky: forumhhx.th.jpg]


Šéf s ostatními prohledali celou vesnici, aby našli někoho kdo má loď. Spojení s tou bandou za Cypronou nabralo na důležitosti. Nikde nikdo. Zatímco dřepěli v přístavním domku, vyšla na čerstvý vzduch. Najednou se ozvalo bouchání na dveře. „Co tam ti volové dělají,“ přišla ke dvěřím a zatáhla za ně. Zamčeno! Popadla meč a začala páčit, ale brzo to vzdala, ještě by ho rozlomila. „Řek jsem ti co máš hledat a zahazuješ se s těma poserama,“ drowka se otočila rozzuřeně se na něj zadívala. „Ja jsem hledala celé dny, nic!“ zařvala na něj, zvláště při vzpomínce na brodění ledovou vodou. Opět se vysmíval. Alespoň naznačil, že je to na jihu.


"Haha idioti," smála se nemrtvým, kteří nyní se plahočili na cestě a hledali ji- Obešla je snadno. Na konci jeskyně truhla. "Jednoduché, až příliš jednoduché, tady to asi nebude." rozběhla se k truhle, otevřela ji a...nic. Trhla sebou, otočila se a zírala do desítek očí pozorovatele. Chvíli na sebe civěli. Pak z očí vyletěl kyselinový šíp a zažral se do ramene drowky. Cítila kyselinu propalující kůži i maso. Podpadla ji panika, otočila se a prchala zpět. Z dřívějšího setkání věděla, jaké jsou její šance. Šlápla vedle a ze země vyjela čepel. Prořízla botu, kůži i maso. Doslova doskákala po jedné noze k východu. "huuum!" a vrazila do zombíka. Ten jí objal, přitáhl k sobě a kousl do nákrčníku. "Ááááááááá!" vykroutila se mu a otočila se zpět. Zablesklo se a poznala pozorovatele levitujícího k ní. Svaly zchromly. Paralýza. "A je po mě," blesklo jí hlavou. Vzduch okolo naplnily jedovaté výpary. Udělalo se jí špatně a přepadla na zem. V tom se kolem těla omotaly chapadla a projel jí šok z bolesti. Nemělo ani smysl se pokoušet o odpor. Naštěstí oba se chytli do pozorovatelových kouzel, protočila se na zemi kolem nich a vyplazila se ven.

Prošmejdila celé lesy, a nic.Nakonec dorazila ke staré osadě a dolu v Hoře Osudu. Po chvíli lakování s vlky našla díru. „Možná to je dole,“ vyrazila do osady pro krumpáč. Vrátila se a začala kopat. „Za tohle chci příplatek, argh!“ syčela při práci. Ani po dlouhé chvíli se nedostala o kus dál. Vezmu aspoň tenhle šutr, ať pořád nemele že nehledám. Strčila šutr do batohu a vyrazila dolů. Chystala se nasednout, ale najednou seděl v jejím sedle. „Cítím, že to máš,“ „Vždyť je to jen kus šutru!“ „Vážně? Sundej si rukavice,“ pokynul. Stáhla rukavice a on jí ten šutr vrátil. Zatočila se jí hlava a cítila jak ji to vysává. Začal se smát a vzal si kámen zpátky. „Měla by sis pospíšit, druhej je na druhé straně světa. Na polární pláni, kdysi tam byla bitva mezi drowy a lidmi ale to místo už nepoznáš,“ mávl rukou. „Fajn vrať mi koně pěšky to šlapat nebudu,“ šáhla po sedle. „Že ne?“ rozesmál se a zmizel i s koně. Celé hodiny cesty na sever myslala na to co by mu udělala kdyby mohla. „Vrazila bych mu ten cypronskej šíp někam hodně hluboko,“

Probíjela se pomalu přes vlky, dokud nenarazila na vlka čtyřikrát většího jak ona sama. Dokázala vykrýt jeho útoky, ale nedokázala ho zranit. Pobila desítky menších vlků, zatímco ten velký ji neustále stíhal a dorážel. Zoufalství narůstalo, ale pak potkala Nazgela. Ten Chalithru snadno zbavil problému. Vysvětlovala mu, že hledá kus šutru. Ork se na ní díval trochu jak na blázna. Když už byla ve vysvětlování, postěžovala si. „A jak mám najit jeden šutr když jich tu jsou okolo stovky?!“ Nakonec, doprovázena Nazgelem, ho nalezla. Byl by se bývala na to vykašlala, ale po tom lítání a kopání chtěla odměnu.
Odpovědět
#6
Vhaerun

Drathart plánuje malou soukromou svatyni, pro Vhaeruna. Nebyla a není tím příliš nadšená. A ještě ke všemu řekla, že se o to postará. Ale nakonec, třeba by si tím mohla šplhnout.
Vytáhla knížečku od Dratharta. Ušklíbla se, vytáhla brk a začala psát. "Bůh zlodějů a kromě toho také Drowí bůh cílechtivosti, zisku a vidin o budoucí vládě Drow nad povrchem" napsala a zamyslela. Není toho mnoho co o něm ví, ani si není jistá co jsou fakta a co je realita. Nakonec raději zaškrtala konec o drowí nadvládě na povrchu. "Je také Bohem Drowích mužů a tedy oponentem velkého matriarchátu Lolth a jeho poslání učí, že ženy nejsou lepší než muži," poznamenala si další větu zakázaného učení. "Heh, to tak, to nikdo nemusí vědět," zabručela a zabarvila ji inkoustem. "Věří, že Drow mohou spolupracovat s ostatními rasami Elfů," mírně ohrnula nos. Už vidí Corellona jak se na to spokojeně dívá. Tohle slyšela několikrát, ale jako důvod proč zabíjet jeho stoupence. "Druegary, temné trpaslíky, ovšem nesnáší. Toleruje lidskou rasu a Půlčíky."[/i]
Zavřela knihu a přivřela oči. Na typ oltáře by se ho měla nejprve zeptat.
Odpovědět
#7
Zajetí

Otevřela se cela a voják vyšel ven. Svázal ji ruce, ale ne nohy. Chyba. Vyskočila a protáhla se mezi nimi. Rychle se rozběhla nahoru. Dveře byly zamčené, tak pokračovala do vyššího patra. Hledala okno, odkud vyskočit. Ale nic nestihla najít. „Odnes ji zpět,“ přikázal voják a strážný si přehodil drowku přes rameno. Scházel s ní zrovna schody a cosi brblal, když přehodila svázané ruce přes jeho hlavu. „Argh!“ vyrazila ze sebe a cuknutím uvolnila tělo. To se zavěsilo na jeho krk. Strážný zesinal. „Eéééh!“ zasípal. Druhý přiskočil a udeřil ji, lehce povolila, ale nepovolila. Naopak kousla ho do tváře. Strážný ji kopl do břicha a smýkl s drowkou po zemi. Tím se vysvobodil. Pak ji popadli za ruce a během spršky nadávek táhli Chalithru zpět dolů. Hodili ji do cely a zamkli. Přitáhla ruce k tělu a třela si odřenou kůži od podlahy. Z rozbitého rtu cítila pachuť krve a vztek neumožňoval přemýšlet. Čas plynul a pomalu usedal. Ať už ten strážný chystal cokoliv, dyž mu ten voják řekl že může vše, rozhodla se mu to neumožnit. Prohledala celu pro nějaký vhodný předmět, ale nic nenašla. S každou minutou narůstalo zoufalství, až dospěla k rozhodnutí. „Živou mě nedostanete,“ zasyčela sama pro sebe. Opřela se čelem o zeď a vložila prst do krku, jak je to učili v Melee-Maghtere. „Zajatý drow je mrtvý drow. V této lekci se naučíte jak se zbavit života a předejít tím zradě Pavoučí královny“, zaznělo v uších drowky jako kdysi. Začala dávit vše ven. V žaludku nesmí nic zůstat. Za pár hodin přijdou křeče a příšerná bolest. Byla si toho vědomna. A také toho co by se mohlo stát, málokdy mají rivvinen šanci půjčit si krásné drowí tělo.

„Hehe kdopak se to probudil,“ vyrušil ji strážný. „Už se nemůžu dočkat až budeš viset, pro takový tu není místo!“ křikl. Začala provokovat, a povedlo se. Voják se neudržel a vystřelil. Šipka se zařízla do ramene. Šílená bolestí, z hladu a rány, popadla šipku a vytrhla ji surově ven. Krev z rány se rozstříkla všude okolo. V rameni zůstala široká rána. Popadla šipku a použila její hrany k přeřezání už předtí nakousaných provazů. Protáhla zápěstí a vysmála se strážnému. Poté se sklonila a přeřezala provaz na nohou. „Myslíš že ti to pomůže?“ zasmál se voják a odešel. Sevřela šipku v ruce, ten idiot ani netuší co vše se dá dělat s kouskem kovu. Mohla by toho vojáka co ji sem zavřel píchnout do oka. Zasmála se. Ale k tomu už nemá sílu, stalo se to příliš pozdě. Sesunula se do rohu a sevřela žaludek. Bolest nastupovala rychle. „Aaahhh,“ zasténala hlasitě a přitiskla čelo k chladné zdi. Bolest svírala celé tělo a nedala se vydržet. „Měla jsem nosit tu ampulku s jedem,“ zamumlala. Přišel další záchvat bolesti, a raději zvedla šipku. „Dost už,“ zašeptala sama k sobě a přeřízla si tepny. Pod jejím tělem se udělala velká kaluž krve a rychle klesla do náruče milostvého zapomnění.

Když otevřela oči, očekávala něco jiného než tichý les, se slunečními paprsky prosakujícími mezi korunami stromů. Nejdřív se nejistě rozhlédla, zda se nejedná o Llothin trik, a zda nebude potrestaná za kacířství. Marně si snažila rozpomenout na dění z posledních okamžiků. Podlomila se ji kolena. Dopadla do mechu. „Tohle nejsou pavoučí jámy,“ pomyslla si s úlevou. „Jestliže pomáhám nepříteli Lloth, měla bych si to srovnat s Vhaerunem, ať vím co se stane až mne někdo zabije,“ sykla, s úšklebkem na tváři. Unaveně se zvedla. Nedaleko je srub.
Odpovědět
#8
Dárek versus trest

Vešla do haly a spatřila Vhaeruna sedět na židli. Nohy na stole. Jeho husté vlasy měly odlišné zabarvení. Do ruda. Zesinala. "Poď sem," ukázal vedle sebe. Vyrazila k němu, když začal jeho proslov. "Co jsem ti říkal, že se stane když ztratíš můj prsten," prohlédl si zápěstí a pokračoval, "no?"
"Eh...zatím nic..." zamumlala a schovala ruce za zády. "Kleknout! Zády ke mě!" přikázal a vstal. "Oblečení dolů!"
Stáhla si nárameníky, rukavice i tuniku. Ihned poté se do masa zakousl bič. Ještě několikrát prosvištěl vzduchem. Pak pobíhal rozzuřeně po místnosti a rozhazoval nábytek. Roztřesenýma rukama natáhla tuniku přes hlavu. "Neřek jsem že se máš oblíct!" zařval vztekle. Vyděšeně ji ze sebe stáhla. Když se vyzuřil na hale, otočil se opět k ní. "Ukliď to!" Vstala a zvedla převrácenou židli. "Ty kalhoty a boty dolů, hned!"
Když poklidila vše, nasupeně přistoupil k oknu. "A teď ven, kolečko kolem srubu," rozkázal. Natáhla se pro svoje oblečení, když ji zarazil "Ještě jednou se pokus obléknout bez svolení a přidám další čtyři rány!"


Otročina

Opřela se do kamene a konečně zabral. Uvolnil se. Všichni čtyři si oddechli. Drathart ho chytl a táhnul ho směrem k Vhaerunovi. "Dej to sem," přikázal Vhaerun a myslel tím zapůjčené rukavice. Místo toho mu Drathart nabídil kámen. "To po mě chceš abych ti nosil šutr?!" křikl. "Oh...ne, samozřejmě že ne!" omlouval se Drathart. Otočil se a chtěl rychle poodejít, ale Vhaerun ho silně nakopl do zadnice, tak že se rozplácl na zemi. "Ohhhh, dotkla se mě boží noha, jsem požehnaný!" zahlásil. Chalithra se chytla za spánky a zaúpěla. "U Vhaeruna, to je hňup," pomyslela si.
"Nuda! Dodělejte ten oltář! A ty...ty me dones ten kryss" kývl na Chalithru a zmizel.


Pavoučí zásnuby II


Opět narazila na Sionne. Tentokrát se to lišilo od ostatních setkání. Ta holka vedla divné řeči o opuštění Drata, říkala že nemá peníze na zaplacení, ale nabízela ji život v lese, v domku, a dělat ji stráž. Ačkoliv po ní Chalithra silně touží, ví že tato nabídka je nepřijatelná. Pro chvilkové potěšení by zahodila vše, a kromě elfů, trpaslíků a lidí by ji lovila i Drátova smečka, zná toho příliš. Zásadně to odmítla. Sionne se pokusila o poslední formu nátlaku. Nadklonila se nad ní, pokoušejíc se drowku svést. I kdyby Chalithra podlehla, stín co se objevil za Sionne by připomněl ostatní. Sionne zklamaně pokrčila rameny. "Škoda," usmála se a odešla. "Ani teď mi nedáš pokoj," zavrčela Chalithra do lesa. Na okamžik jakoby zaslechla smích.
Odpovědět
#9
Gunar a volby

"Hej, tady ses," kývla na Gunara, "šéf ti vzkazuje že má pro tebe úkol. Půjdeš do města a budeš volit Alvina," hodila mu kus papíru.
"Kdyby se někdo ptal, tak je to schopný obchodník a řemeslník, ví jak to funguje, a je nejlepší kandidát k vedení města. Ne jak ten válečný štváč Colwyn." udělala pauzu a změřila si ho. "Pamatuješ si to?"
"Jasně, mám jít a volit Colwyna, ne toho štváče Alvina..." bručel Gunar.
"NEE!" zařvala vztekle a pár orků sedících vzadu u ohně se ohlédlo.
"NAOPAK ty hňupe!" řvala na něj vztekle.
"Hm, no jo." odpověděl. Ukázala k městu. "A teď padej, vrať se až bude splněno."
Když Gunar odbíhal, divila se jak po něm mohla chtít něco jako vstup do armády, aby je infiltroval. Nehodí se k ničemu než jen jako živý štít. "Chlapi, pch." utrousila a zamířila domů.
Odpovědět
#10
Drzé vyrušení

Přejela prsty po páteři ještě jednou, a pak vytáhla obvaz. Otřela záda do něj. Potom ho zahodila. "Hotovo" oznámila. Vyskočila na nohy a sebrala s hihňáním šaty. Prvně přemýšlela o tom, že s nimi ujede, ale rozmyslela si to. Sedla si do tureckého sedu před ní a šaty položila do klína. "Takhle ti to sluší víc," zašklebila se. Sionne pokrčila rameny, hmátla po šatech. Drowka se snažila chvíli držet konverzaci, když cosi začalo hučet do její mysli. Nějaký hlas. Po chvíli rozeznala slova jako "Pomoc...". Udělalo se jí špatně. Nejen, že někdo obtěžuje přímo v její mysli, ještě si myslí o ní snad cosi o chluponohé charitě! "To tak! Zapomeň!" zavrčela bezděky nahlas a hlasy ztichly. Celá situace přišla Chalitře komická. Z nich dvou právě ji kdosi žádá o pomoc! Zrovna ona by dotyčnou píchla nožem sama namísto záchrany.
Odpovědět
#11
Oltář

Řemeslník si obhlédl kameny. „No vidím to na sedmnáct zlatých,“ oznámil a poklepal kladívkem. „Mám sekat sekera?“ obrátil se Nazgel na Chalithru. „Jen to ne! Znova pro ten šutr nepůjdu,“ zatvářila se vyděšeně. „Já myslet sekera na on,“ kývl Nazgel k tesaři. Ten zbledl, div neomdlel. „To závisí na výsledku, buď půjde domů s měšcem nebo s hlavou v podpaží,“ poznamenala. Řemeslník zbělel ještě více. „Já myslet lepší, ja usekat ruka prdel nemoct vytřít,“ prohlásil ork směrem k tesaři. „To raději tu hlavu...“ zamumlal tesař a Nazgel se zašklebil.

Práce postupovaly rychle, jen litovala příkazu ho odměnit. Nejraději by jím oltář hned vyzkoušela.Alespoň mu dala o zlatku méně, než si řekl.
Odpovědět



Skok na fórum: