Manawydan.eu
„Dlouho jsem se nebyl mrknout v kobce“ řekl jsem si. Když jsem se dostal dovnitř tak na zemi ležela spousta kostí. Prošel jsem celou kobku a všude klid. Když jsem vylezl, viděl jsem dva muže z toho jeden byl starý známy. Chvíli, po seznámení s druhým jsme hodili krátkou řeč o stavu Isharu. Naše povídání však přerušil stín, už jsem kumuloval energii v ruce a chtěl ho udeřit bleskem, ale začal něco mumlat, sotva mu bylo rozumět. Po chvílí se vyhrnulo několik dalších, ti už nám ale šli rovnou po krku. Když jsme je pobily, čekalo nás nemilé překvapení. Žena oděná celá v černém ze které šlo cítit zlo. Jak se ukázalo tak stíny poslala ona, ani jsem nemrkl a objevila se početná skupina kostlivců. Společně jsme je zničili.
*vidíš několik prázdných řádků*
Nějak se mi zatemnilo… probral jsem se před hospodou u zpívajícího korbele, Argos a Edwin tam byli taky, prej mě posedla nebo co, říkali. Najednou se objevily dvě velké zdi! Nebylo úniku, žena se zjevila a prohlásila že si chce hrát. Bylo mi jasný že to bude hra o život, potom co jsme pobili několik jejich poskoků vyvolala černého abyšaje. Slyšel jsem o tom stvoření, ale v životě jsem ho neviděl. Šlo do tuhého, byl to pěkně odolnej zmetek, po asi čtvrt hodině se nám tu zrůdu s vypětím všch sil podařilo zabít. Než stačila žena něco udělat všichni zaráz jsme na ni zaútočili. Oheň, blesk, chlad, drápy a zuby ledního medvěda… nic z toho ji ani neškráblo. S pocitem bezmoci jsme všichni tři, nevěřícně hleděli na ní. „Za to že jste přežili, máte každý právo na jednu otázku“ řekla. Ještě předtím padla zmínka o nějakých artefaktech. Naše otázky tedy směřovali k nim, ale jak se dalo čekat tahala nás za nos a neřekla nám nic co by nám pomohlo. S ďábelským smíchem zmizela a zeď okolo taky. Po chvíli se objevil portál co mě a Edwina vtáhl do sebe. Objevili jsme se na podivném místě, okolo bylo několik rudých abyšajů, ale nezaútočili na nás. Po chvilce se zjevila zas ta ženská, řekla že nám dá možnost položit ještě dvě otázky. Zeptali jsme se kdo je a co chce. Odpověď byla: „Jsem paní Eldamaru a chci dát najevo že Eldamar je můj!“.
*vidíš že konec věty je vidět slabě, zřejmě došel inkoust*
*vidíš několik prázdných řádků*
Nějak se mi zatemnilo… probral jsem se před hospodou u zpívajícího korbele, Argos a Edwin tam byli taky, prej mě posedla nebo co, říkali. Najednou se objevily dvě velké zdi! Nebylo úniku, žena se zjevila a prohlásila že si chce hrát. Bylo mi jasný že to bude hra o život, potom co jsme pobili několik jejich poskoků vyvolala černého abyšaje. Slyšel jsem o tom stvoření, ale v životě jsem ho neviděl. Šlo do tuhého, byl to pěkně odolnej zmetek, po asi čtvrt hodině se nám tu zrůdu s vypětím všch sil podařilo zabít. Než stačila žena něco udělat všichni zaráz jsme na ni zaútočili. Oheň, blesk, chlad, drápy a zuby ledního medvěda… nic z toho ji ani neškráblo. S pocitem bezmoci jsme všichni tři, nevěřícně hleděli na ní. „Za to že jste přežili, máte každý právo na jednu otázku“ řekla. Ještě předtím padla zmínka o nějakých artefaktech. Naše otázky tedy směřovali k nim, ale jak se dalo čekat tahala nás za nos a neřekla nám nic co by nám pomohlo. S ďábelským smíchem zmizela a zeď okolo taky. Po chvíli se objevil portál co mě a Edwina vtáhl do sebe. Objevili jsme se na podivném místě, okolo bylo několik rudých abyšajů, ale nezaútočili na nás. Po chvilce se zjevila zas ta ženská, řekla že nám dá možnost položit ještě dvě otázky. Zeptali jsme se kdo je a co chce. Odpověď byla: „Jsem paní Eldamaru a chci dát najevo že Eldamar je můj!“.
*vidíš že konec věty je vidět slabě, zřejmě došel inkoust*