Manawydan.eu
02.03.2014 v 00:16
(Tento příspěvek byl naposledy změněn: 02.03.2014 v 00:17 od Thortogily.)
Pozn. by Triad: Pokud bude ještě někdo chtít přidat svůj zápis z questu, tak ať ho přidá pod tento příspěvek.. není potřeba základat tunu nových topiců.. a v budoucnou se dá využít tento topic pro herní kroniku. Taky jsem se rozhodl, že každý příspěvek ohodnotím "plusky" - odměnu za "pluska" si pak povíme..
*Prohlížíš si starou knihu, na které už prach dávno zasel svůj život. Už v poslední chvíli se rozhoduješ, že jí zahodíš mezi další cetky, které se válejí v ruinách staré knihovny. Když v tom si ale všimneš zvláštního odlesku a písma, které je staré jako zem samotná*
*Bereš tedy knihu zpět do rukou a pozorně si jí prohlížíš. Písmo sice vybledlo, ale přesto se dá přečíst. Vidíš, že autorem je nějaká osoba jménem Spiritea, ale to tě nezajímá. Shodou náhod otevíráš stránku z data Jara 1. Toru, 334. roku a začínáš číst*
Byl to první den Toru. Vše krásně rozkvétalo a naláda v táboře Quendë byla více než dobrá. Jako vždy, jsem pro svou kroniku vyzpovídávala další osobu. Jmenoval se Agiris - lovec. Když v tom, uprostřed našeho rozhovoru u ohniště došlo k přerušení. Přispěchal udýchaný zvěd, který se rychle zeptal kde je velitel Ismian. Agiris ho tedy nasměroval do velitelského stanu, kde jsme ho viděli naposled. Rychle jsem zavřela kroniku a dívala se, co se bude dít dál. Nikdo by tohle nečekal. Zvědové prý viděli postavu, která se hodně podobala někomu z dávně královské rodiny Vertharion. Z mého smaragdového snu, jsem si pamatovala doby, kdy tato rodina měla značný vliv po celé říši, tyto doby nejspíš pominuly.
Náš předvoj tedy vyrazil. Společně s Agirisem, Artanis a jedním z jedců z tábora jsme se vydali vstříc východním pralesům. Stopy ale žádné nebyly, nic nenaznačovalo přítomnost další osoby v lese. Než jsme vyšli, řekli nám, že poslali rychlou skupinu Elfích bojovníků, kteří měli zajistit okolí... ani ti nikde nebyli.
Rozdělili jsme se.
Já a Agiris, Artanis a jezdec.
Po čase v lese mne ovšem něco najednou zasáhlo. Nikdy jsem nebyla spjatá s magií, ale můj hudební sluch najednou zužovalo něco, co jsem sama nechápala. Vedlo mě to doprostřed lesa, kde jsem uviděla jednoho ze skupiny zvědů. Choval se zvláštně, vůbec nereagoval na volání. A v jednu chvíli najednou zaútočil. Spadla jsem na zem a čekala jsem jistou smrt. Ale najednou jsem viděla silnou tlapu Agirisova medvěda Iraase jak mě chrání a hned za ním letělo několik šípů do toho posedlého Elfa. Jak uviděl, že mě Iraas chrání, otočil se a jednou ranou uštědřil Agirisovi velmi vážně zranění. Naštěstí jsme posedlého Elfa skolili a raději jsme si chvilku odpočinuli.
Agiris měl naštěstí mnoho zkušeností s léčením, takže byl za chvilku hned na nohou a rozhodli jsme se jít pro jistotu najít Artanis. Hledali jsme ji, ale nikde nebyla a začali jsme propadat panice. Naštěstí jsme o kus dále našli Sorena, jak je sám zmatený ve tmě. Když jsme ho uklidnili, zjevila se najednou Artenis, přešli jsme do bezpečí k jezeru, kam jezdec ještě dovedl Calwen. Naše družina byla tedy celá, ale nevěděli jsme co se stane.
To místo byla past, skrze hordy posedlých Elfů a stínů jsme pokračovali v cestě do hor mezi obry a skřety kam se stopy ubíraly, hráli jsme o čas. Vzdávali jsme to, ta cesta nikam nevedla. Otočili jsme to tedy a chtěli jsme to zkusit opět v pralese, ale najednou mne zastavila čistá a jasná slova a já uviděla ducha.
Setrvej na své cestě dítě, ty i tví přátelé jste jediná naděje, pro naději, kterou se stane i pro vás.
Vyděšená a zároveň jistá, že jsme šli správně, jsem se tedy vydala zpět do průsmyku. Po cestě jsme se opět dali dohromady a pokračovali skrz průsmyk na malou pláž.
V tu chvíli nám bylo jasno, našli jsme ho.
Mladý chlapec se zařivě stříbrnými vlasy v černé zbroji. Neohroženě stál a varoval nás ať se nepřibližujeme. Ovšem když zjistil kdo jsme, přijal naše pozvání do tábora a sám se nám představil Elessar Verthärionë, poslední princ rodu Verthärionë se vrátil a s ním i nové poselství.
*Dočítáš stránku a vidíš na jejím konci magií vyleptaný obrázek, který nejspíše zachycuje hlavního hrdinu. Zda je to pověst nebo pravda zatím nevíš, ale je ti jasné, že následující kapitola vše objasní.*
![[Obrázky: Bez_n_zvu.jpg]](http://s10.postimg.org/egbsgjvtl/Bez_n_zvu.jpg)
Pozn Triad: +++
*Prohlížíš si starou knihu, na které už prach dávno zasel svůj život. Už v poslední chvíli se rozhoduješ, že jí zahodíš mezi další cetky, které se válejí v ruinách staré knihovny. Když v tom si ale všimneš zvláštního odlesku a písma, které je staré jako zem samotná*
*Bereš tedy knihu zpět do rukou a pozorně si jí prohlížíš. Písmo sice vybledlo, ale přesto se dá přečíst. Vidíš, že autorem je nějaká osoba jménem Spiritea, ale to tě nezajímá. Shodou náhod otevíráš stránku z data Jara 1. Toru, 334. roku a začínáš číst*
Byl to první den Toru. Vše krásně rozkvétalo a naláda v táboře Quendë byla více než dobrá. Jako vždy, jsem pro svou kroniku vyzpovídávala další osobu. Jmenoval se Agiris - lovec. Když v tom, uprostřed našeho rozhovoru u ohniště došlo k přerušení. Přispěchal udýchaný zvěd, který se rychle zeptal kde je velitel Ismian. Agiris ho tedy nasměroval do velitelského stanu, kde jsme ho viděli naposled. Rychle jsem zavřela kroniku a dívala se, co se bude dít dál. Nikdo by tohle nečekal. Zvědové prý viděli postavu, která se hodně podobala někomu z dávně královské rodiny Vertharion. Z mého smaragdového snu, jsem si pamatovala doby, kdy tato rodina měla značný vliv po celé říši, tyto doby nejspíš pominuly.
Náš předvoj tedy vyrazil. Společně s Agirisem, Artanis a jedním z jedců z tábora jsme se vydali vstříc východním pralesům. Stopy ale žádné nebyly, nic nenaznačovalo přítomnost další osoby v lese. Než jsme vyšli, řekli nám, že poslali rychlou skupinu Elfích bojovníků, kteří měli zajistit okolí... ani ti nikde nebyli.
Rozdělili jsme se.
Já a Agiris, Artanis a jezdec.
Po čase v lese mne ovšem něco najednou zasáhlo. Nikdy jsem nebyla spjatá s magií, ale můj hudební sluch najednou zužovalo něco, co jsem sama nechápala. Vedlo mě to doprostřed lesa, kde jsem uviděla jednoho ze skupiny zvědů. Choval se zvláštně, vůbec nereagoval na volání. A v jednu chvíli najednou zaútočil. Spadla jsem na zem a čekala jsem jistou smrt. Ale najednou jsem viděla silnou tlapu Agirisova medvěda Iraase jak mě chrání a hned za ním letělo několik šípů do toho posedlého Elfa. Jak uviděl, že mě Iraas chrání, otočil se a jednou ranou uštědřil Agirisovi velmi vážně zranění. Naštěstí jsme posedlého Elfa skolili a raději jsme si chvilku odpočinuli.
Agiris měl naštěstí mnoho zkušeností s léčením, takže byl za chvilku hned na nohou a rozhodli jsme se jít pro jistotu najít Artanis. Hledali jsme ji, ale nikde nebyla a začali jsme propadat panice. Naštěstí jsme o kus dále našli Sorena, jak je sám zmatený ve tmě. Když jsme ho uklidnili, zjevila se najednou Artenis, přešli jsme do bezpečí k jezeru, kam jezdec ještě dovedl Calwen. Naše družina byla tedy celá, ale nevěděli jsme co se stane.
To místo byla past, skrze hordy posedlých Elfů a stínů jsme pokračovali v cestě do hor mezi obry a skřety kam se stopy ubíraly, hráli jsme o čas. Vzdávali jsme to, ta cesta nikam nevedla. Otočili jsme to tedy a chtěli jsme to zkusit opět v pralese, ale najednou mne zastavila čistá a jasná slova a já uviděla ducha.
Setrvej na své cestě dítě, ty i tví přátelé jste jediná naděje, pro naději, kterou se stane i pro vás.
Vyděšená a zároveň jistá, že jsme šli správně, jsem se tedy vydala zpět do průsmyku. Po cestě jsme se opět dali dohromady a pokračovali skrz průsmyk na malou pláž.
V tu chvíli nám bylo jasno, našli jsme ho.
Mladý chlapec se zařivě stříbrnými vlasy v černé zbroji. Neohroženě stál a varoval nás ať se nepřibližujeme. Ovšem když zjistil kdo jsme, přijal naše pozvání do tábora a sám se nám představil Elessar Verthärionë, poslední princ rodu Verthärionë se vrátil a s ním i nové poselství.
*Dočítáš stránku a vidíš na jejím konci magií vyleptaný obrázek, který nejspíše zachycuje hlavního hrdinu. Zda je to pověst nebo pravda zatím nevíš, ale je ti jasné, že následující kapitola vše objasní.*
Pozn Triad: +++