[RP] Kronika Quendë - DL

[Thortogily]

Krví násáklý pergamen se válel ve velitelově stanu. Ležel tam tak sám, jakoby přežil jatka války a svým vzezřením jakoby odpovídal svitkům z dob nejstarších. Ve skutečnosti to byla dosti čerstvá a naléhavě psaná zpráva.

*Otáčíš další stránku staré kroniky a nahlížíš do další zajímavé části knihy, která odkazuje na nějaké temná kouzla, která tě momentálně zajímá.*


Nepamatuji si už ani jaký to byl den, ani co se v tu dobu dělo.
Vím jen jak se to seběhlo...
Byla jsem za svým posláním na cestě do Cyprony, kam jsem chtěla uložit pár svitků a knih do naší knihovny. Na té cestě jsem někoho potkala. Co byla ta osoba zač už ani nevím, vím jen, že byla celá zahalená ve velkém červeném plášti s kápí, který mi zabraňoval pohlédnout té osobě do očí.
Ve chvíli, kdy jsem ho uviděla, mě něco štíplo do krku, vytáhla jsem to rychle ven, byla to šipka.
Začaly mi tíhnout nohy, dělalo se mi špatně a nakonec jsem omdlela. Slyšela jsem jen chraplavý smích té osoby a těžké dlouhé kroky k mému nehybnému tělu.
Zase mě něco štíplo, ale tentokrát do krku...
Zvedla jsem se pomalu a odstrčila tu osobu od svého krku, celé mé šaty se samy začaly měnit barvou mé krve a snažila jsem se utéct do Elfího Srubu pro pomoc.



Ovšem celý srub, jakoby byl pod nějakým temným kouzlem. Stráže byly úplně mimo a nevnímali. Elfové jakoby zamrzli ve svých vzpomínkách a já jsem jen bezúspěšně volala o pomoc.
Kolem mne se ovšem neustále točilo více a více kroků a začínala jsem mít pocit, jakoby ta osoba byla všude kolem mne.
Otočila jsem se na tu osobu a zachraptěla jsem první co mne napadlo.



Ale ta osoba se jen dále chraplavě smála. Mé bludy a představy byly čím dále silnější, že jsem nebyla schopná rozeznat stopy a části světa.
Spěhala jsem zpět do Quendë, abych vše ohlásila strážím, ale začalo se mi dělat zle.
Nohy mne neposlouchaly, mysl mě šálila a štěstí mne opustilo...



Mé halucinace mě zavedly jinam než k našemu dolu, kde je cesta do Quendë a já opět omdlela.



Po nějaké chvilce mě probudil dusot těžkých bot a funění jakéhosi zvířete, pomalu jsem se zvedla a belhala se k dolu, kde jsem uviděla velkého Orka. Lekla jsem se ho a nevěděla co mám dělat, ale něco bylo jiné, něco bylo špatně.



Ten ork se mne samotné bál i přesto, že na svém luku vznešeně nesl zářezy z mnoha bitev. Mluvil něco nesrozumitelného, až nakonec utekl. Byla jsem vyděšená a utekla jsem rychle do tábora. Nevím, zda-li to byl sen, nebo skutečnost...
Zvláštní...je noc a já pořád ostře vidím...