30.03.2014 v 15:24
(Tento příspěvek byl naposledy změněn: 30.03.2014 v 15:24 od Thortogily.)
Vůně tavené oceli...
Rozpadající se kámen, který se mění v kujné železo...
Zbarvené křemeny, které se formují v unikátní nádoby...
Ohebná měď, která mi pod prsty tvaruje všechny nemožné tvary...
*Ding, Ding, Ding...*
A kladivo, které dokáže přinést radost i smrt...
*V hospodě sedí mladý Elf, jehož tvář by nenechala nejednu ženu v klidu. Usrkuje z piva, což už takhle je na Elfa hodně zvláštní, ale skoro nikdo to neřeší. I přes to jak vypadá, opracované ruce léty dřiny na něm poznamenaly, že přežil nejednu válku a nejednu generaci. I když si to neuvědomuje, jeho příběh za chvilku začal poslouchat celý lokál, místo těch pár přátel řemeslníků, se kterými si chtěli jen udělat jeden z těch lepších večerů*
Když jsem přišel do této země, jako vyslanec kovářského cechu, netušil jsem, že je až tak moc komplikovaná. Vyslali mě sem, za nějakým Elesarem, který byl v táboru Quendë a potřeboval nutně kováře. Řekli mi, že jako Elf je to má povinnost, i když jsem nechápal sám proč...
Eldamar, Eldamar, Eldamar a zase jenom Eldamar.
Hustili mi to do hlavy denno denně a já pak měl akorát celou hlavu plnou téhle věci. Byla totiž v té době válka víte a já byl jediný kdo jim mohl dělat zbraně, nástroje a ták. Ten zvuk velkých kovadlin... neustálých křiků velitelů...
Ding...Ding...Ding...
Moje matka byla Eflka a otec Člověk, sám nevím jak se jim podařilo do sebe zamilovat, ale byli jako jedna ruka. Víte, nikdy jsem moc na ty naše Elfský hodnoty nebyl, ale vychovali mě tak, abych ctil každého koho potkám a abych světu dal jen to nejlepší ze sebe. Matka mi pořád říkala o přírodě, vědění a kráse života. Otec zase o ctnosti, o tom jak si máme vážit každého s kým mluvíme, ale i přesto si máme nejvíce vážit vlastních hodnot.
Heh...
Měl jsem celkem jednoduchý život dokud nezačala ta jejich šílená válka. Najednou tu byl rozkaz i pro mě řemeslníka, že Eldamar je můj sen a můj hlavní důvod proč tak moc chci pracovat.
Ptám se. Co je Eldamar? Proč mě má zajímat? Můj domov je na jihu, v krásných lesích, v malé vesničce kde jsem vyrůstal. TO JE MŮJ DOMOV.
Jeden z těch vojáků na mne vytáhl meč a začal křičet něco o tom, že každý Elf prostě musí znát Eldamar a pokud nechce svou krví vykoupit jeho osvobození, je to zrádce a musí být popraven.
Nechápal jsem, chtějí krev a nebo svobodu? Nevěděl jsem...
Viděl jsem tam nějakou čarodějku v červené róbě, která měla podobný názor, který se bála říct. Když ho řekla, stala se v jejich očích vyvrhelem, zrádcem vlastní rasy. Opět jsem nechápal, i když zrovna jí bylo nejvíce vidět na očích, jak by si přála Eldamar osvobodit, i když z jiných důvodů, než za kterých ta válka byla.
Jdu...Jdu...Jdu...
Pak jsem potkal Orky. Jak mě učil můj otec, choval jsem se k nim s úctou a respektoval jejich zvyky. I přesto, že všichni Elfové říkali, jak zlí a nebezpeční jsou. Mě mezi sebe přijali a rádi semnou obchodovali o mé výrobky, byť byly ze začátku hrozné a neupravené. Ale i oni si mne jistým způsobem vážili, jakoby vyvažovali misky vah svou trpělivostí, kdy jsem jim postupem času s přibývající zkušeností dával to nejlepší ze sebe.
Boj...Boj...Boj...!
A pak jsem viděl co se z Elfů nakonec stalo, viděl jsem krásnou Elfku v bílých šatech, jak hrála na nějaký hudební nástroj a usmívala se u ohniště uprostřed tábora. Skoro by jste si mysleli, že zrovna ona bude jednou z těch, kteří Elfům dají ten správný směr a smysl, až tohle všechno skončí. Ale když zaútočili na tábor, vzala do rukou luk, na záda si hodila toulec a její milý úsměv se změnil v hrůzný krvežíznivý výraz, který by děsil i mladého Orka. Jak si něco tak krásného zaslouží být tak hrůzným a nebezpečným jsem si říkal.
Jakoby se celý svět kazil a já byl jen součástka, která se vymění, až se opotřebuje...
A pak jsem našel v Isharu tu dívku, která vrátila můj pohled na svět do správných kolejí.
*Mëlon dopil a zvedl se k odchodu. I přesto, že to byl kovář, u pasu bylo vidět malé kladivo, které neslo desítky zářezů z bitev a na jeho levé ruce bylo vidět vypálené znamení.*
Rozpadající se kámen, který se mění v kujné železo...
Zbarvené křemeny, které se formují v unikátní nádoby...
Ohebná měď, která mi pod prsty tvaruje všechny nemožné tvary...
*Ding, Ding, Ding...*
A kladivo, které dokáže přinést radost i smrt...
*V hospodě sedí mladý Elf, jehož tvář by nenechala nejednu ženu v klidu. Usrkuje z piva, což už takhle je na Elfa hodně zvláštní, ale skoro nikdo to neřeší. I přes to jak vypadá, opracované ruce léty dřiny na něm poznamenaly, že přežil nejednu válku a nejednu generaci. I když si to neuvědomuje, jeho příběh za chvilku začal poslouchat celý lokál, místo těch pár přátel řemeslníků, se kterými si chtěli jen udělat jeden z těch lepších večerů*
Když jsem přišel do této země, jako vyslanec kovářského cechu, netušil jsem, že je až tak moc komplikovaná. Vyslali mě sem, za nějakým Elesarem, který byl v táboru Quendë a potřeboval nutně kováře. Řekli mi, že jako Elf je to má povinnost, i když jsem nechápal sám proč...
Eldamar, Eldamar, Eldamar a zase jenom Eldamar.
Hustili mi to do hlavy denno denně a já pak měl akorát celou hlavu plnou téhle věci. Byla totiž v té době válka víte a já byl jediný kdo jim mohl dělat zbraně, nástroje a ták. Ten zvuk velkých kovadlin... neustálých křiků velitelů...
Ding...Ding...Ding...
Moje matka byla Eflka a otec Člověk, sám nevím jak se jim podařilo do sebe zamilovat, ale byli jako jedna ruka. Víte, nikdy jsem moc na ty naše Elfský hodnoty nebyl, ale vychovali mě tak, abych ctil každého koho potkám a abych světu dal jen to nejlepší ze sebe. Matka mi pořád říkala o přírodě, vědění a kráse života. Otec zase o ctnosti, o tom jak si máme vážit každého s kým mluvíme, ale i přesto si máme nejvíce vážit vlastních hodnot.
Heh...
Měl jsem celkem jednoduchý život dokud nezačala ta jejich šílená válka. Najednou tu byl rozkaz i pro mě řemeslníka, že Eldamar je můj sen a můj hlavní důvod proč tak moc chci pracovat.
Ptám se. Co je Eldamar? Proč mě má zajímat? Můj domov je na jihu, v krásných lesích, v malé vesničce kde jsem vyrůstal. TO JE MŮJ DOMOV.
Jeden z těch vojáků na mne vytáhl meč a začal křičet něco o tom, že každý Elf prostě musí znát Eldamar a pokud nechce svou krví vykoupit jeho osvobození, je to zrádce a musí být popraven.
Nechápal jsem, chtějí krev a nebo svobodu? Nevěděl jsem...
Viděl jsem tam nějakou čarodějku v červené róbě, která měla podobný názor, který se bála říct. Když ho řekla, stala se v jejich očích vyvrhelem, zrádcem vlastní rasy. Opět jsem nechápal, i když zrovna jí bylo nejvíce vidět na očích, jak by si přála Eldamar osvobodit, i když z jiných důvodů, než za kterých ta válka byla.
Jdu...Jdu...Jdu...
Pak jsem potkal Orky. Jak mě učil můj otec, choval jsem se k nim s úctou a respektoval jejich zvyky. I přesto, že všichni Elfové říkali, jak zlí a nebezpeční jsou. Mě mezi sebe přijali a rádi semnou obchodovali o mé výrobky, byť byly ze začátku hrozné a neupravené. Ale i oni si mne jistým způsobem vážili, jakoby vyvažovali misky vah svou trpělivostí, kdy jsem jim postupem času s přibývající zkušeností dával to nejlepší ze sebe.
Boj...Boj...Boj...!
A pak jsem viděl co se z Elfů nakonec stalo, viděl jsem krásnou Elfku v bílých šatech, jak hrála na nějaký hudební nástroj a usmívala se u ohniště uprostřed tábora. Skoro by jste si mysleli, že zrovna ona bude jednou z těch, kteří Elfům dají ten správný směr a smysl, až tohle všechno skončí. Ale když zaútočili na tábor, vzala do rukou luk, na záda si hodila toulec a její milý úsměv se změnil v hrůzný krvežíznivý výraz, který by děsil i mladého Orka. Jak si něco tak krásného zaslouží být tak hrůzným a nebezpečným jsem si říkal.
Jakoby se celý svět kazil a já byl jen součástka, která se vymění, až se opotřebuje...
A pak jsem našel v Isharu tu dívku, která vrátila můj pohled na svět do správných kolejí.
*Mëlon dopil a zvedl se k odchodu. I přesto, že to byl kovář, u pasu bylo vidět malé kladivo, které neslo desítky zářezů z bitev a na jeho levé ruce bylo vidět vypálené znamení.*