[RP] Evelin

[Desmond]

Podzim 17.Toru, 369. roku

Prudký vítr hlasitě pištěl, když se prodíral skrze okenice rozpadající se boudy. Venku se blýskalo a skrze tučné kapky dopadající na dřevěné tašky nebylo slyšet vlastního slova. Na dřevěné pryčně se pod tenkou přikrývkou klepala kostnatá žena. Evelin letmým dotekem ruky zavřela víčka bezvládného těla, které již nejevilo žádné známky života.

Vstala ze židle odhodlaná pokračovat v tom, co dělá. Zarazila se. Sípající žena natahovala ruku směrem k Evelin. Ohlédla a bez mrknutí oka zamířila směrem k umírající duši. Klekla si na vlhkou dřevěnou podlahu a naklonila se nad ženu. Ta se jí z posledních sil chytila kolem krku, přitáhla se a pronesla několik posledních slov. S neuvěřitelnou lehkostí ji hlava spadla zpět do polštáře a naposledy vydechla. Evelininy oči se proměnily v prameny dvou silných řek. Políbila ženu na slané, slzami potřísněné čelo. Neudržela se a začala panikařit. Oči, nos i ústa měla zalité slzami. Nemohla popadnout dech. Se zoufalstvím zabořila hlavu do přikrývek. Ústy nasávala studený vlhký vzduch skrze hrubé lněné deky, dokud se neuklidnila.

Plamínek poslední svíčky tančil v průvanu a oživoval jinak nehybné stíny na stěnách rozpadlé boudy. Evelin se zhluboka nadechla. Sebrala poslední zbytky sil, které měla a postavila se. Už to bylo za ní, teď se musela posunout dál. Začala se rychle balit. Popadla koženou brašnu a začala do ni cpát vše co viděla a co považovala za hodnotné. Bez okolků popadla i lněnou přikrývku a zabalila se do ní. Odklopila petlici dveří, do kterých se v tu ránu opřel prudký virch. Se silným bouchnutím dveře dopadly na stěnu boudy. Naposledy otočila hlavu a pohlédla na tři nebožtíky, otce, matku a jejich syna. Byl konec, ale tato noc zdaleka nekončila. Musela se dostat do Isharu.

[Desmond]

Podzim 16.Toru, 369. roku

Evelin rozdělala oheň vprostřed místnosti a zavěsila nad něj nádobu s vodou. Bezmocně povzdechla a podívala se na dvě ochablá těla ležící na tvrdých fošnách, které zdaleka připomínaly cosi jako postel. Připravovala se na nejhorší. Ze země sebrala poslední zbytky kostí s kusy masa a vhodila je do hrnce spolu se syrovou mrkví. Čekala, až voda začne na povrchu tančit a vytvářet malé bublinky. Přihodila několik lístků, které předtím promnula v rukou.

Muž na pryčně tiše zasténal. Za chvíli ti bude lépe, pomyslela se Evelin. Natáhla se pro koženou brašnu a vylovila z ní malou lahvičku čiré žluté tekutiny. Špunt tvořila ztvrdlá hmota něčeho, co připomínalo vosk smíchaný s kusem troudu. Nešel uvolnit. Evelin se snažila jej chytit prsty, nehty, zuby a tahala co mohla – nepovolil. Nezbylo ji nic jiného, než vzít jeden z postranních kamenů, které tvořily ohniště a uhodit do láhvičky opřené o kraj hrnce tak, aby se rozlitá tekutina dostala spolu s malinkými střepy přímo do polévky. Několik kapek obsahu nádobky nasyčelo na okraji rozpáleného hrnce, zbytek stekl dolů, do směsi vody, kostí, zeleniny a bylin.

Opatrně uchopila větev, na které byl zavěšen hrnec a sundala jej z ohně, jehož život byl již téměř u konce. Položila nádobu na zem a přinesla mělké dřevěné misky a obludnou starou naběračku. Do dvou misek nalila po jedné naběračce, kterou pak utopila ve zbytku lákávé polévky. Pomalu vstala a dávala při tom pozor, aby se nepolila. Nejprve přistoupila k ženě, která se za celou dobu nepohnula. Oči měla otevřené a když viděla, že ji Evelin nese jídlo, začala se dychtivě natahovat. Nebylo to však moc platné, žena byla tak slabá, že se její pohyby daly těžko rozpoznat od nehybného stavu. Evelin poklekla a položila jednu misku na okraj postele. Druhou misku přiložila ženě k ústům a dala ji napít. „Pomalu, je to horké.“ – Evelin se při těch slovech s prasknutím oslepily seschlé rty. Od rána nevydala ani hlásku, nebyl nikdo s kým by si promluvila. Otřela si spocené čelo a napájela při tom ženu. Když byla miska prázdná, pokusila se Evelin usmát, ale nešlo to. Žena si s námahou oddechla, jako by ze sebe při srkání polévky vydala poslední zbytky energie. Muž na druhé straně chatrče opět zasténal. „Nezapomněla jsem na tebe“, pomyslela si Evelin. Vzala odloženou misku a přesunula se k němu. Muži se zaleskly oči, napůl plné radosti, napůl smutku. Evelin mu dala napít, dokud nebyla miska prázdná. Muž otevřel ústa, jako by chtěl něco říci, ale vyšel z něj pouze vzdech. Evelin pohlédla na hrnec se zbytkem polévky, poté přešla směrem k oknu a pohlédla do krajiny. Slunce již zapadalo a na obloze se začaly honit černé mraky. Vítr se pomalu zvedal a v dálce se ozvalo hluboké zahřmění.