Rimoy - Nevyřčený příběh
#1
Je to trochu delší, ale doufám, že vás to neodradí od přečtení. Příběh je z části inspirován jednou další povídkou z Pevnosti. Takže příjemné čtení :-)

„Prosím, prosím, alespoň jeden“ žadonila hromada dětí kolem starce sedícího na jednom z pařezů blízko kdysi slavného a hlavně prvního srubu a místa, které patřilo jen elfům. Kolem něj jakoby vše žilo, mravenci pobíhali sem a tam, nosící břemena dvakrát větší a těžší než jsou oni sami a bez sebemenšího náznaku únavy, hlodavci z nor vylézali a zase zalézali bez nějakých myšlenek a cílů a v neposlední řadě zhruba desítka obličejíčků mladých dětí všech ras, žijících ve světě Manawydanu, nedočkavě žadonících po dalším z mnoha příběhů, které tento stařec vyprávěl. Povídal mnoho příběhů o udatných hrdinech, kteří hráli veledůležitou roli hlavně v dobách, kdy Pohroma postihla celý svět a než se na bolest našel lék. Vyprávěl mnoho příběhů o prvních činech Rady Isharionu, o prvních řemeslnících, bojovnících, kouzelnících a také i tom kdy se na povrch vydala první skupina z rasy, dosud uzavřené v hlubinách Podtemna, Drowů. Bitev, které se odehrály mezi Drowy a ostatními rasami včetně těch nejkrvavějších s elfy bylo nespočet. Dosud vyprávěl pouze o těch nejdůležitějších, protože hýbali dějinami od jejich počátků, ale nikdy nevyprávěl o někom, který se nezdál být nijak výjimečný ani nepřevyšoval ostatní. Jen bystré oči mohly odkrýt jeho schopnosti, které v dalších jeho skutcích a činech hrály významnou roli ať už v jeho životě, tak v životě těch, se kterými se setkal…..
Vypravěč si povzdechl a usadil se tak, aby to jeho staré tělo namáhalo co nejméně.
„Dobrá děti. Budu vám vyprávět příběh o někom, kdo nebyl jako ti hrdinové, o kterých jsem vám říkával dříve, tak známý a věhlasný, alespoň…….Ale notak, chtěli jste slyšet zajímavý příběh tak mi tu nevzdychejte zklamáním, když ještě nevíte kdo to byl a co udělal“, naoko se rozzlobil, když spatřil známky zklamání v jiskřivých očích dětí, nyní polehávajících na trávě. „Našel jsem ho kdysi na prahu bolesti, na předměstí obrovského opevněného města, na předměstí tehdy opuštěné Cyprony. Zápasil sám se sebou a s šílenstvím, které bylo představováno bolestí, kterou dříve neznal. Abych nezapomněl, jmenoval se Rimoy Agarnish. Přišel z míst, kde tehdy nebyla bolest. Spíše než přišel, bych měl říci, že byl odejit. Odešel z těch míst, protože musel, aby dostál svému slibu. Musel splnit to, co se mu nepodařilo na jím milovaných místech aby využil poslední šanci, která mu byla dána. Ta zajímavá část jeho příběhu začíná v obrovském klášteře, tam známým jako „Chrám Zkoušek“. Žádná ze zkoušek, které měl podstoupit, neměla žádný název, žádné jméno, což Rimoye dovádělo k šílenství. Vždy rád věděl dopředu, co ho čeká a mohl se na to připravit tak, aby ho nic nepřekvapilo, ale o těchto zkouškách nevěděl zhola nic. Snad jen to, že všichni ti, kteří se o ně pokusili, nebyli vícekrát spatřeni. Tato zmínka ho děsila i motivovala zároveň. Nebylo v jeho životě věci, o které by přemýšlel tolik jako o Chrámu a jeho zkouškách. Když konečně nadešel den, kdy měl stanout tváří v tvář něčemu bez informací, bez možnosti vědět něco málo, co by ho čekalo, byl nervózní a nedočkavý jako mladík na první schůzce s dívkou. Po strastiplné cestě do hor, stanul konečně před branami Chrámu. Když stiskl kliku, celý svět se s ním zatočil a prudká bolest, která projela skrz jeho pravou ruku se nedala vydržet a ochromila celé jeho tělo. Omdlel. Výmluvné heslo: Chceš odpovědět na otázky, které nemají odpověď? stálo na dveřích do chrámového dvora….

Čtyři osoby v róbách s kápí přes hlavu ho přenesly přes rozlehlé nádvoří, kolem fontán po mramorové cestě vykládané zlatem. Svěží vůně jara, ovocných stromů a květů čekajících na opylení obklopovala skupinu nesoucí bezvládné tělo do nejvyšší věže chrámu. Se vstupem do věže jakoby ohluchly. Mohlo za to neskutečné ticho, které rušilo jen zavírání a otevírání dveří. S dalším zaskřípěním dveří vešly do místnosti z černého mramoru se stříbrnými ornamenty vyrytými do zdí, kde položili bezvládné tělo na zem. Bez většího zájmu o Rimoyův zdravotní stav se vytratily. Dveře z místnosti naprosto dokonale splývaly se stěnami, a proto bylo nemožné nějakým způsobem je najít ani otevřít, jelikož ze vnitř nebyla žádná klika. Místnost byla tvořena dokonale pravoúhlými stěnami s asi pěti otvory různě umístěnými na každé stěně tak aby se jejich případné cesty nikdy nestřetly a aby pokryly co největší možný prostor. Otvory obsahovaly ostny, které v určité chvíli vystřelily rychlostí blesku. Ale to Rimoy nevěděl a když se probral do naprostého ticha, nevěděl, jestli spí nebo bdí. Zakřičel aby se ujistil jestli neohluchl ale zvuk byl bez ozvěny. Snažil se najít nějaký východ, ale jen dokonale hladké stěny kromě otvorů s bodci ho věznily v této místnosti bez zvuku. Pak najednou skoro nepostřehnutelný tichý zvuk se ozval odněkud z místnosti a skoro současně dva bodce z protějších stěn proťaly vzduch v místnosti. Jeden z bodců lehce zranil Rimoye do boku. Co to bylo za zvuk, pomyslel si. Byla to náhoda, osud nebo znamení? Vzpomněl si totiž, že jako malému mu otec četl legendu o nekonečném tichu, které ubíjí. Jediná možnost, jak uniknout tomuto tichému vězení, je čekat. Čekat na zvuk, který ale nebude nijak silný, musí ho přitáhnout k sobě a proměnit ve světlo, které mu ukáže cestu dál. Ticho nemělo konce. Věděl však, že všechno, co počalo, musí jednou skončit. Nemohl se stáhnout a uzavřít se do sebe, ale naopak musel mít uši nastražené a smysly připravené zachytit sebemenší zvuk. Čekal. V prostoru kolem něj se zjevovaly různé vize. Tiché a poutavé, některé zdrcující, jiné příjemné. Žádné však nesměl věnovat pozornost. Léta tvrdé práce a odříkání často lákavých pokušení se nyní začala vyplácet. Normální smrtelník by nedokázal odpoutat pozornost od toho, co se kolem něj dělo a plně se soustředit na zachycení zvuku. Jeho nezpozorování by znamenalo stát tu skutečně věčně, nebo spíš tak dlouho, až by ho jeden z bodců vystřelujících z otvorů ve stěnách zranil tak, že by zemřel bolestivou smrtí. Ani na chvíli si nepřipustil myšlenku, že by zvuk propásl, jeho síla soustředění byla neskutečně obrovská.
Bylo to spíše jen takové slabé cinknutí. Kdyby ze své mysli předtím nedostal i tu poslední představu o tom, jakou bude mít zvuk podobu, asi by ho skutečně nezachytil. Teď se ho však okamžitě chopil a roztáhl. Udělal jakousi díru v prostoru, ve kterém se nacházel, a ten se okamžitě rozletěl do nekonečna. Krajina, kterou spatřil, byla krajinou jeho dětství. Zahlédl Ishar, Goren-Zar a další města Manawydanu. Najednou se obraz rozmazal a Rimoy stál na nádvoří, přes které ho již dříve neslo několik postav, když byl v bezvládném stavu. Jediné dveře předním ho ujišťovaly v přesvědčení, že tentokrát jediná cesta je jimi projít. Otevřel dveře a vstoupil. Tentokrát však nevstoupil do místnosti, ale na vnitřní nádvoří kde spatřil v půlkruhu pět lavic a pět postav na nich sedících.

Již je to velmi dlouho, co jsem viděl na vlastní oči smrtelníka, Rimoyi. Prokázal jsi velkou trpělivost, odvahu a sílu, když ses dostal až sem a mohl vidět nás, Strážce. Ale musím tě připravit na to, že následující úkoly bude tak těžké, že to co jsi zažil, byla jen nevinná dětská hra s kostkami. Nabízím ti tedy poslední možnost odejít. Odejít s hrdostí, že jsi nás mohl spatřit, budeš pod naší ochranou a štěstí tě bude provázet do konce tvého života. Zauvažuj tedy znovu, chceš-li pokračovat dále“ pravil jeden ze Strážců hlubokým hlasem.
Rimoy stál mlčky, hledíc z jednoho Strážce na druhého až se jeho pohled setkal s pohledem ženy, jediné mezi Strážci. V legendách vyprávěných po staletí bylo psáno, že pokud je tvář ženy mezi Strážci zasmušilá, pak smrtelník hledíc jí do očí není připraven na zkoušky, které na něj čekají, a proto musí odejít. Poděkovat za přítomnost a vrátit se zpět za brány Chrámu do světa Manawydanu. Polkl, otočil se zpět na Strážce, který k němu promluvil jako první a řekl: „Jsem připraven jít dál!

Chladné stěny místnosti kdesi ve sklepeních Chrámu byly nasáklé vodou a vlhkost byla cítit i v zatuchlém vzduchu. Rimoy stál uprostřed místnosti a před ním stál jeden ze strážců. První zkouška, kterou podstoupil, byla zkouška bolesti. Bolesti, která každého, nedostatečně připraveného spolehlivě připraví o rozum a promění jej ve škemrající zvíře. Jakmile první zrnko přesýpacích hodin spadlo na protější dno, začala Rimoyovo tělo trýznit nepředstavitelná bolest. Není moc těch, kteří si dokáží představit takovou bolest. Koupání ve vařícím oleji, upalování na hranicích a pomalé řezání končetin a všechny další nestvůrné metody, jež se používaly v honbě za mocí a bohatstvím, nebyly schopny způsobit to, co nyní Rimoy prožíval. Různé druhy bolesti, střídající jedna druhou mučila jeho tělo. Zbýval již jen nepatrný kousek jeho já, který nešílel, když poslední zrnko dopadlo na hromádku, která se tvořila v dolní baňce hodin….

Stál uprostřed arény, jakoby se probudil z krásného spánku, čerstvý a pln síly. Před ním na písku leželo několik zbraní a štítů. Vždy jednal tak, aby uchránil sebe a svou družinu, pokud nějakou měl, a proto byl kvalitní pevný štít jeho první volbou. Jeho zrak poté dopadl na krásný jedenapůl-ručný meč s rukojetí tvarovanou z bílého materiálu, který nikdy předtím neviděl. Čepel byla žíhaná se spoustou vyražených obrazců vinoucích se od rukojeti až po špici čepele. „Chop se zbraně Rimoyi, trochu provětráme písek!“ ozvalo se z úst dalšího Strážce. Jen taktak stihl uhnout ráně, která přišla z boku. Bojovníci na sebe hleděli nesmlouvavým pohledem než se ve vteřině jejich zbraně setkaly až jiskry odlétly. Jakoby několik set let proběhlo, mnoho koryt řek vyschlo a nových pramenů se objevilo, několik pohoří vyrostlo a plání proměnilo se v pouště, než Rimoy zasáhl hrdlo Strážce, který se s chraptěním sesunul k zemi….

Čeká tě poslední zkouška smrtelníku. Bude mnohem těžší než ty předchozí, ale zároveň bude mnohem snadnější jí projít, pokud budeš znát způsob.“ Poslední slova Strážcova byla pronášena s nádechem pochybností.
Běž se umýt, jsi celý od krve a zpocený. U poslední zkoušky musíš být čistý. Přijď tehdy, až budeš připraven.“ S těmi slovy se otočil a odešel jedinými dveřmi z místnosti. Uplynuly dva dny, než Rimoy prošel dveřmi a sestoupil po točitých schodech do obrovské síně. Vše co zde bylo, ho naplňovalo čistotou a laskavostí. Lehce otevřenými okny foukal slabý vánek a hýbal světle žlutými záclonami. Pak zaslechl lehké pravidelné kroky, nikterak snažíce se utlumit svůj hluk. Vstoupil poslední Strážce. Byla skutečně krásná, v jejích očích jakoby se zrcadlilo všechno dobro a mír ve světě Manawydanu. Na tváři úsměv a v očích nehynoucí láska. Nebylo možné odtrhnout oči od této překrásné ženy. Její oči jakoby se dostaly do nitra jeho duše a začaly ho příjemně rozpouštět. „Jak se tomu bránit?“ zalekl se a začal se soustředit na vytvoření bariéry mezi ním a láskyplnýma očima Strážkyně. „Poslední zkouška bývá nejtěžší, ano skoro mě dostala tam, kam potřebovala“ pomyslel si a začal veškerou svou sílou intenzivně vyhledávat ložiska, ve kterých se skrývá jeho slabost. Našel jej poměrně rychle. Bylo to jeho srdce. Lidské srdce vždy toužící po lásce, partnerství a sdílení dobra i zla bylo jeho nejslabším místem. Jeho skrytá slabost zde vyvolána působením lásky strážkyně nabývala na obrovské síle a hrozila, jeho zničením. Po chvilce si uvědomil, že tvář Strážkyně se již neusmívá, že vypadá přesně tak, jak ji viděl na nádvoří. To mu dodalo jistoty. Vrhnul veškerou svou sílu do slabých míst jeho srdce. Najednou vše potemnělo, odkudsi z hlubin k němu dolehl vzdálený výkřik, výkřik Strážkyně. Zvítězil.

Opět stál na vnitřním nádvoří před Strážci, kteří však k jeho překvapení zde stáli daleko vážnější a tvář Strážkyně byla daleko smutnější, než když je viděl prve. Nechápal co se děje a hlavně proč jsou tak smutní, vždyť přeci prošel všemi zkouškami.
Projevil jsi opravdu nevídanou, mezi smrtelníky skutečně vzácnou sílu Rimoyi. Ode všech z nás, kteří tu před tebou stojíme, máš úctu a náš obdiv. Ale co je pro tebe asi překvapivé, nemůžeme ti nyní dát to, pro co jsi sem přišel. Nemůžeme ti předat Poslední tajemství!“ Rimoy stál jako opařený a nemohl uvěřit tomu, co teď slyšel.
Vždyť jsem prošel všemi zkouškami, všechny jsem vás porazil a zvítězil!“. Jen těžko se RImoy ovládal.
Ano, prošel jsi všemi zkouškami, které jsme ti připravili, avšak ani jednou úspěšně,“ rozpovídala se Strážkyně. „Během zkoušek ti bylo nabídnuto Poslední tajemství, ale ty jsi jej ani jednou nedokázal prohlédnout. Význam všeho je tak jemný, že nemůže být získán a odhalen silou, i když je nezbytná k tomu, aby vůbec mělo být co odhalováno. Poslední tajemství na tvé cestě bylo schováno v přijmutí bolesti, nikoliv v jejím odmítnutí, v každém pohybu Strážcova meče, ne v jeho poražení a nakonec v mé lásce a ne v jejím odmítnutí a zabránění vstupu do tvého srdce.“ Rimoyem začínala cloumat zlost.
Dávám ti ještě jednu, poslední šanci“ rozpovídal se znovu Strážce s hlubokým hlasem. „Během zkoušek jsi získal daleko více síly a odvahy než jsi měl. Vzdej se těchto darů a zůstaň tu s námi. Pokud budeš trpělivý a mít touhu poznávat, poznáš.
Nikdy!“ skočil do řeči Rimoy, „Jdu ven z tohoto šíleného místa, nechci váš již nikdy vidět!“ S posledními slovy se otočil a rozeběhl se ke vstupní bráně, avšak neviditelná síla ho zastavila. Běžel, ale byl stále na místě. Zkoušel běžet doprava, doleva, ale stále se nehnul ani o kousek. „Pusťte mě!“ a s obrovským výkřikem zoufalství klesl na kolena.
Je naší povinností chránit okolní svět před lidmi, kteří jsou neobyčejně silní, ale bez srdce, schopnosti milovat a rozlišit co je dobré a co špatné. Ne vždy se nám to ale podaří. Jsme ti, o kterých jsi slyšel, ale nikdy ses nedozvěděl, co se tu stalo. Ano, i my jsme kdysi jako ty stanuli před branami Chrámu Zkoušek, ale nikdy ho neopustili. Ptáš se sám sebe, co se stalo s ostatními, kteří tu byli před námi nebo po nás? Odpovědi se nikdy nedočkáš. Za tvůj život ti však věnujeme tuto skleněnou perlu, která je nyní matná. Nevidíš ji, ale nyní ji vkládám do tvého srdce a ty ji nikdy nebudeš schopen vyjmout. Až pomine tvá zlost, beznaděj, pýcha, žal a vytratí se z tvé duše, teprve potom ji v sobě začneš cítit a stane se čirou. Její síla a záře ti jednou pomohou odhalit poslední tajemství na tvé cestě. Jednou najdeš odpověď na otázky, které ji postrádají. Do té doby tě posíláme za práh bolesti. Bolesti větší, než jsi zažil zde, se kterou budeš muset bojovat více a déle než jsi bojoval v aréně a budeš muset čelit nástrahám dotýkající se tvého srdce více, než jsem se o to snažila já.

Stařec se odmlčel. Den již pokročil a na palouk u srubu se počala snášet tmavá noc, ale děti nevěřily, že je konec. „Co se stalo potom? Jak žil? Jak se dostal přes bolest, když neměl lék? Žije ještě vůbec?“ Jedna otázka střídala druhou a děti se překřikovaly, kdo z nich má větší pravdu.
Ale tak se utište. Potom jsem ho, jak jsem vám již na začátku řekl, našel u Cyprony. Neměl daleko k šílenství a trvalo mnoho dní, než byl schopen vyjít mezi lidi. Něco vám prozradím, ale musíte mi slíbit, že to zůstane mezi námi ano?“ Děti souhlasně přikývly.
Jeho život žijte vy, ve svých představách a ve svých snech. Jaký bude jeho život, už já neovlivním. A teď už honem do postelí ať se na vás maminy nezlobí!
Rimoy Agarnish - [Renom Ordo]
"Jen silný donutí osud. Slabého donutí osud sám." - Konfucius
Odpovědět



Skok na fórum: